Změny Přílohy I a Přílohy II Mezinárodní úmluvy proti dopingu

čas 17:13:04 – 17:15:38:

Vážený pane předsedající, dámy a pánové, sportovci se probudili. Já se tentokrát musím svého kolegy Jardy Kubery zastat, protože on tím, co tady říkal, tak provokuje. Provokuje podle mě správně. Protože vždycky je to tak, že se snažíme nějakým způsobem některé věci regulovat. Ta regulace by se měla používat především tehdy, když člověk tím svým chováním ohrožuje ty okolo sebe, což je například ta rychlost, já nevím, pohybu v autě, na silnici atd. Otázkou je, do jaké míry se ty regulace mají používat v okamžiku, kdy ten člověk ohrožuje pouze sám sebe. Komu patří ten jeho život? Tady si myslím, že mít na to různý názor je možné. Že si někdo myslí, že bychom měli za každou cenu člověku, když ohrožuje sám sebe, protože víme lépe, co chce, než on sám, tak tady může být člověk, který si myslí, že bychom toho člověka v tom měli nechat, aby on sám se rozhodoval o svém životě a o tom, jak to bude vypadat s jeho zdravím sám. Těch příkladů máme spoustu. Nikdy nás ani nenapadlo, že bychom se o to starali. Každý z nás se možná připravoval někdy v životě na nějakou zkoušku. Když najednou zjistil, že se nestíhá všechno nastudovat, tak se učil přes noc. To ale nebylo rozhodně zdravé, zvlášť když si k tomu dal tři kávy. Máme zakázat studentům se učit přes noc, nebo nemáme? Protože evidentně to je proti jejich zdraví atd. To jsou takové absurdní věci, které můžeme rozebírat, které potom buď připustíme, že si ten člověk o tom může rozhodovat sám, nebo ne, na druhé straně – vždycky to, jak se člověk chová sám k sobě, ovlivňuje to okolí. A vždycky na tu regulaci budeme mít různé názory. Myslím si, že je potřeba si vyslechnout všechny. A potom to vede k tomu, že se najde ta optimální míra té regulace. A to si myslím, že bylo důvodem vystoupení pana senátora Kubery. Rozhodně to nebylo myšleno tak, abychom se nestarali o nikoho a o nic a všechno nechali běžet jenom tak, bez jakýchkoli pravidel.