ZO o změně daňových zákonů v souvislosti s NOZ

čas 09:29:05 – 09:40:39:

Vážený pane předsedo, vážený pane premiére v demisi, vážené kolegyně a kolegové. Já k zákonu o změně daňových zákonů mám takové tři, možná trochu delší poznámky.

První věc je, že považuji za důležité se vrátit do historie. Tento zákon tady neprojednáváme poprvé, ale podruhé. Při prvním projednávání jsme ho zamítli. Zamítli jsem ho přesto, že jsme byli ministrem financí upozorněni, že tím vzniká velké riziko. Například riziko, které souvisí s tím, že by teoreticky, pokud bychom dnes nic neudělali, mohl vzniknout právní chaos, a poměrně významný negativní dopad na inkaso veřejných rozpočtů. Zamítli jsme ho přesto, že vláda ústy ministra financí deklarovala, že dva resp. tři problémy, které v zákonu shledávali senátoři – tzv. investiční fondy, dividendy a případně veřejnou prospěšnost – je vláda ochotna napravit, např. zákonným opatřením.

Přesto tady – dle mého názoru – naprosto nepochopitelně a svévolně část senátorů argumentovala pro zamítnutí tohoto zákona. Tím jsme se dostali do velmi obtížné situace.

Rozhodnutí, které jsme učinili, bylo nesprávné. Pokud se pustíme dneska do nějakého senátorského kutilství, uděláme další nesprávné rozhodnutí. Chtěl bych před tím velmi varovat.

Ještě v rámci prvního bloku bych chtěl připomenout jednu věc. Potom k ní promluvím podrobněji. Říkali jsme o tom, co je odkladné; a co je neodkladné. Mluvili jsme o tom, že by to nemělo být tak, že v rámci rekodifikace soukromého práva budeme i měnit daňové zákony. Budeme se třeba snažit nastavit prorůstová opatření nebo lepší podmínky pro naše investory, nebo např. zavést jednotné inkasní místo.

Dokonce pan senátor Dienstbier – cituji z jeho projevu – řekl, že by vláda měla buď předložit zákonná opatření, kde budou, ale doopravdy jenom ty věci (to je, prosím, citace) související s občanským zákoníkem, a ne zcela zásadní změna celého daňového systému. Anebo samozřejmě zase teoretická možnost – odložit účinnost celé občanskoprávní rekodifikace a všech doprovodných zákonů. Tolik, prosím, citace.

Samozřejmě, že pan senátor Dienstbier neměl pravdu, a není to poprvé, co neměl pravdu. Protože skutečně tady dneska máme zákon, který není vypreparován. Pořád obsahuje všechny věci, které znamenají změnu daňových zákonů, zavedení JIM atd. atd. A pokud by měl pravdu, tak vlastně o tom dneska nemůžeme hlasovat, protože není splněna podmínka neodkladnosti. Dokonce v důvodové zprávě vláda i vyjmenovává věci, které v podstatě z jednoho pojetí neodkladnosti nejsou neodkladné. Jsou tam vyjmenovány další věci, které se dějí a které se mění. Co je anebo není neodkladnost, o tom, předpokládám, ještě dneska bude debata. Pokusím se do ní také přispět.

To zásadní, co chci sdělit – vám sděluji, že ti z vás, kteří hlasovali pro zamítnutí zákona, udělali zásadní chybu, protože přístup Senátu svědčí o malé politické kultuře, o jeho nestátotvornosti; a jenom o snaze v nějakém okamžiku, kdy můžeme zažít svých pět minut slávy, si to nejvíce vychutnat. To je moje vzpomínka na to, co bylo. Upozorňuji, že pokud si ještě uvědomíme, že to všechno bylo – dle mého názoru – doprovázeno v podstatě nehoráznými útoky na úředníky MF za to, co si to dovolují, že mají jiný názor a že obhajují názor ministra financí a této vlády – tak to považuji za velmi smutnou etapu fungování Senátu v rámci prvního projednávání tohoto zákona.

Teď máme možnost to napravit, uvidíme, jak to dopadne.

Druhá věc, nejsem právník, ale ono to nemá jen právní rozměr, je, co je to neodkladnost. Co to znamená, zda je nebo není něco neodkladné. Pokud jsem měl možnost o tom přečíst nějaké věci, tak v podstatě je na nás, na politicích, abychom rozhodli co je a co není neodkladné. Na nikom jiném to není. Teď je otázka, jak se tedy bude posuzovat legitimita našeho rozhodování o tom, co je a co není neodkladné.

Ústava říká, že bychom měli přijímat pouze taková opatření, která navrhne vláda. To dle mého názoru má ten smysl, že Senát svým hlasováním vlastně říká, jestli vládě věří anebo nevěří. Neměl by dělat to, že řekne, nevěřím, a rád bych tam tohle ještě dodal. Protože v tom okamžiku se stáváme kutily, a pokud je to, řekněme, někdy přijatelné v rámci návrhů zákonů, tak to rozhodně není přijatelné a není to správné v případě přijímání zákonných opatření. O tom jsem bytostně přesvědčen. Všechny bych chtěl poprosit, aby žádné další návrhy, které mění zákonná opatření, nedávali, protože – dle mého názoru – tím snižují legitimitu rozhodnutí. Tím snižují validitu neodkladnosti. Protože v tom okamžiku je to chování, které odpovídá schvalování standardního návrhu zákona. To – dle mého názoru – zákonodárce neměl na mysli.

My můžeme legitimitu potvrdit tím, že řekneme, že vládě věříme, a pokud to udělá i Poslanecká sněmovna, tak v tom okamžiku neodkladnost, dle mého názoru, je naplněna. Je to vlastně politické rozhodnutí, které uděláme. Není to rozhodnutí o tom, zda je to nezbytné, co by se dělo… atd. To je věc, kterou jsem chtěl říct k neodkladnosti.

Myslím, že by bylo velmi vhodné, pokud by byl zájem, aby republika fungovala, abychom se snažili, aby 3 orgány politické moci: vláda, Senát a následně Poslanecká sněmovna poté, co se sejde na své první schůzi, rozhodovaly stejně, a nedělali jsme to tak, že jeden z toho rozhodování, je evidentní, že někdo má jiný názor, než ten druhý.

Protože pokud dáme dneska pozměňovací návrhy, vystavujeme pana premiéra do dvojí role. První je, že s nimi bude souhlasit v tom smyslu, že nevezme návrh zpět, protože ví, že je nutné, aby tady chaos nevznikl, abychom vybrali daně. Anebo ho vezme zpět, ale potom to znamená, že řekne – to už teď je věc, která pro mě není přijatelná, ale to znamená, že potom bychom museli přistoupit k dalším nástrojům, které existují, jsou využitelné, byť jsou zase rizikové, což je např. stav legislativní nouze v rámci projednávání Poslaneckou sněmovnou, která bude následně zvolena.

Tolik k neodkladnosti a k tomu, že bych velmi chtěl poprosit své kolegyně a kolegy, aby byli velmi umírnění v předkládání různých pozměňovacích návrhů; tu týkajících se církví; tu týkajících se hasičů; tu týkajících se další a dalších subjektů. Protože každý z nás by určitě rád někomu pomohl a rád by sáhl do nějaké právní normy, protože tam zrovna má nějaký zájem, nebo si myslí, že něco není v pořádku. Ale to je špatný přístup.

To je přístup, který nepříslušní okamžiku, kdy se přijímá zákonné opatření.

Třetí věc, kterou k tomu chci říct – k vlastnímu zákonu. Přiznávám a uznávám, byť jsem příslušníkem koalice, která už dneska neexistuje, že vláda měla (nemyslím tedy současnou vládu, ale předchozí) příliš velký apetit. Opravdu změna věcí, kterých se snažila dosáhnout, bylo strašně moc, a potom to nakonec dopadá, že kdo chce moc, nemá nic. Je to chyba.

Máme dvě možnosti. Buď si chybu uvědomíme, a nebudeme se chovat stejně. Nebudeme mít takový velký apetit a budeme věřit této vládě v demisi; a budeme se chovat státotvorně, umírněně a pokorně. Anebo budeme mít takto velký apetit a budeme se snažit to teď ještě využít a užít si svých pět minut slávy.

Mám ještě jednu poznámku. V rámci debaty o zákonu bylo také kritizováno, že dochází paralelně k tomu, že zároveň s rekodifikací soukromého práva jsou tam instalována další opatření, která už s tím nesouvisí a že mělo jít o dvě zákonné normy.

Z hlediska pojetí práva a přijímání právních norem lze tomu rozumět a má to svoji logiku. Z hlediska proveditelnosti věcí je to téměř nemožné, aby šly paralelně dvě právní normy, které spolu úzce souvisejí, vedle sebe. Protože v tom okamžiku v případě změn v jedné normě, když ta druhá norma byla už přijata, tak už v ní vlastně nemůžete dělat změny, takže je to nelogické.

Není možné udělat zákon o tom, jakým způsobem se budou vyrábět dopravní značky, a jiný zákon, který říká, jakou rychlostí se bude jezdit. Protože když změníme rychlost, potom dopravní značky už musí mít jinou číslici na svém terči. Proto to musí být v jednom zákoně.

Nemůžou být dva zákony vedle sebe, zejména když jsou projednávány paralelně, protože to potom není vůbec racionálně uchopitelné a velmi těžko je to z hlediska koordinace zvládnutelné.

Na závěr svého vystoupení jednak navrhuji, aby tento zákon byl přijat v podobě, předloženém touto vládou, pardon, zákonné opatření v podobě, předložené touto vládou. A potom nás všechny prosím, abychom se vyhnuli tomu senátorském kutilství uvěřili této vládě v demisi, protože to není v zájmu ODS a není to v zájmu sociální demokracie, ale je to v zájmu této země. A buď my budeme zase si hrát na svém vlastním písečku, anebo to uděláme tak, že tentokrát se budeme chovat pokorně, byť všechny nás svědí jazyk a všichni tam chceme něco rychle dostat, protože teď je ta možnost, kdy vláda vlastně v podstatě, pokud jí záleží na této zemi, nemůže nic jiného udělat, než nakonec na to kývnout. Děkuji za pozornost.

čas 10:01:12 – 10:05:13:

Vážený pane předsedo, vážený pane ministře, vážené kolegyně, kolegové, já budu reagovat na několik věcí, které tady zazněly. Prvně k odpovědnosti a neodpovědnosti.

Já nevím, kolik měl bývalý ministr spravedlnosti, který dokončil práci na občanském zákoníku, která trvala 10 let, času na to, aby to předložil včas. Nevím, kdo všechno mu v tom bránil nebo pomáhal. Klidně připusťme, že se třeba choval neodpovědně, nebo že se strana nebo vláda, která předkládala občanský zákoník, chovala neodpovědně. Pokud to někomu z vás pomůže, tak si to klidně řekněte a můžete se tím třeba i vnitřně těšit.

Co ale chci říct. Hlavně, že podle mého názoru politika se nedá dělat tak, a můžete to zase nazvat pokrytectvím, že když se někdo chová neodpovědně, zcela automaticky z toho vyplývá, že ten další se také může chovat neodpovědně. To je přece úplně absurdní logika, když mi někdo rozbil okno, že z toho rozbil okno, že z toho vyplývá, že já mu také můžu rozbít okno. To je naprosto absurdní logika, kdy my začínáme říkat: Oni se chovali neodpovědně, vláda v demisi se také chovala neodpovědně, také to špatně rozmyslela, tak přece my máme taky právo se chovat neodpovědně, my taky máme právo do toho dát svoje nápady, návrhy a v podstatě ignorovat, že se jedná o zákonné opatření, ignorovat to, že ústava nás vyzývá, abychom jako senátoři velmi uvážlivě zvažovali to, do jaké míry té své moci využijeme. A uvážlivě zvažovat znamená, že prostě omezíme některá svá nutkání, některé své chtíče a budeme se chovat pokorně a zhostíme se té role.

Takže to je k té odpovědnosti a neodpovědnosti, jak já ji vnímám. Pokud se v této zemi naučíme – třeba aspoň v této horní komoře – chovat tak, že na neodpovědnost nebudeme odpovídat neodpovědností, jedině to všem pomůže a možná, že nás to dlouhodobě posune někam dál.

Druhá věc – pokrytectví. Tady přímo – prostřednictvím pana předsedajícího k vám všem – já jsem myslel, že to snad z těch dalších projevů mých kolegů z ODS bylo jasné, já jsem vás neoslovil jako ODS. Já jsem vás oslovil jako Miloš Vystrčil. Tak to je. To znamená, pokud nyní bych měl převést slova pana Dienstbiera, tak řekl, že já jsem pokrytec, ne ODS. Protože já jsem mluvil k lidem – k senátorům napravo a k senátorkám a senátorům nalevo. Tak to je, prosím vás! To znamená, pokud říkáte, že jsem pokrytec, v pořádku, klidně, já to vydržím. Pokud vám pomůže k tomu, abyste hlasovali potom pro ten návrh zákona, jak je předložen vládou v demisi. A znovu jsem řekl, že to ODS nic nepřinese a nebude to pro ni žádná výhoda, stejně jako pro vás. Možná, že máte názor, že jiné věci – když pomůžeme v tomto okamžiku církvím nebo hasičům, že nám pomůžou více. Možná, že vám partikulárně tím pomůžou. Ale obecně politickou kulturu v této zemi a úroveň, autoritu této komory tím snižujete. To je můj názor a já vám to sděluji, jako že spousty z vás, kteří dneska předkládají nějaké pozměňovací návrhy, si lidsky velmi vážím. Takhle já to vnímám. A já jsem se také po nějakých telefonátech, které jsem měl, rozhodl, že prostě nebudu v tomto případě – jako že poměrně často třeba, když je to zajímavý nápad, dobrý nápad ho podporuji – toto dělat, protože to zákonnému opatření a situaci, ve které se nacházíme, nepřísluší.

To je můj komentář k pokrytectví a k tomu, jak já se dívám na pozměňovací návrhy, a v tuto chvíli neříkám, zda jsou špatné nebo dobré, jenom bych prosil, abychom na neodpovědnost neodpovídali neodpovědností a abychom se chovali tak, jak přísluší této komoře, pokud vždycky máme plná ústa toho, že jsme ochránci ústavy a že jsme ti státotvorní. Děkuji za pozornost.

čas 10:23:38 – 10:30:12:

Vážený pane předsedo, vážený pane premiére, kolegyně a kolegové, vím, že asi začínám lézt na nervy už úplně všem, ale přesto tady řeknu tři věci.

Nejdříve k odpovědnosti. Když jsme projednávali návrh zákona o změně daňových zákonů poprvé, byla situace taková, a bylo to před měsícem 12. září 2013, že jsme mohli tento návrh schválit a zároveň přijmout nabídku ministra financí, že následně tady dnes budeme stát a budeme se bavit o zákonném opatření, které ze zákona, který by byl schválen před měsícem, odečítáme investiční fondy, odečítáme dividendy a přidáváme veřejnou prospěšnost. Byli bychom v situaci, myslím tím teď tuto zemi, kdy už měsíc ti, co se zabývají daněmi a všemi ostatními věcmi souvisejícími s rekodifikací soukromého práva, by věděli na čem jsou. My jsme tímto rozhodnutím, že zákon zamítáme o měsíc toto posunuli. O měsíc jsme zkrátili lidem, kterých se rekodifikace týká, možnost se na věci, které přijdou a nebudou jednoduché, připravit.

Zvažte si, jestli to považujeme za odpovědné, tak to bylo odpovědné. Já to za odpovědné nepovažuji, protože věřím ministrovi financí a věřím premiérovi, byť jsou v demisi, že tento zájem prostě měli, kromě jiného i proto, že to odpovídá politické kultuře, kterou dlouhodobě zastávají a reprezentují, když to takhle zjednoduším, neznám, že by to slovo neplnili nebo nedrželi. Tolik k odpovědnosti.

Co se týká vystoupení paní místopředsedkyně Gajdůškové, já jsem to, co říkala, nepochopil. Jenom, velmi prosím, pan premiér v demisi to velmi dobře vysvětlil. Je potřeba opravdu se seznámit s dividendovou směrnicí, a já přesně pozměňovací návrh nemám nastudovaný, budeme na to mít 24 hodin, a kdybychom zvýšili zdanění fondů na 5 %, v tom okamžiku v případě matky a dcery dcera už nemusí podruhé zdaňovat, to znamená vyhne se 19 procentům, resp. 15 procentům, a vlastně to může být celé naopak. Proto ministerstvo financí přistoupilo k tomu, že investiční fond jako takový nezdaňuje a zdaňuje právnickou osobu 19 % a fyzickou osobu 15 %, to znamená narovnává to k tomu, jak je zvykem v České republice, a má to logiku. Pokud vám tam chybí zdanění investičního fondu, tak je tam implicitně právě ve zdanění právnických a fyzických osob, které fond vlastní. Velmi na to upozorňuji a prosím, abyste se opravdu nenechali unést různými lobbisty, kteří budou říkat, dejte tam ještě 6 % na investiční fondy. Bude to dohromady 25 %? Nebude to, bude to pro dcery jenom 6 %. Takhle je to uděláno a takhle to říká dividendová směrnice, kterou schválila Evropská unie a my s tím nic moc jiného nemůžeme dělat. Jenom na to upozorňuji, abychom tady někteří nebyli podezříváni z věci, které si opravdu možná snad ani po třech vystoupeních nezasloužíme.

Třetí věc, který se týká váženého kolegy Martínka. Nevím, myslím, že jsme tady od toho, abychom si říkali své názory. Nemám pocit, že by to znělo nepřátelsky. Na druhé straně upozorňuji, že na projednávání pozměňovacích návrhů bude 24 hodin, že jde o nesmírně složitou materii, kde nevím, jestli někdo přesně dokáže dohlédnout, co ten který pozměňovací návrh může znamenat a vyvolat. A proto velmi vyzývám ke střídmosti. Mně osobně z toho vychází jako nejlepší řešení to, abychom zákonné opatření schválili v té podobě, jak ho navrhuje vláda, protože přece jen má nejvíc lidí kteří to upravovali. My všichni tam můžeme udělat nějakou chybu a aniž bychom chtěli, něco pozměňovacím návrhem způsobíme, nejsme schopni tak dohlédnout. Možná, že někteří jsou si jistí, ale upozorňuji, že už kolikrát jsme si byli jistí a pak to způsobilo problémy, o kterých jsme nevěděli.

To je důvod, proč já v tomto okamžiku, když zákonné opatření v případě pozměňovacího návrhu umožňuje jen 24hodinovou dobu projednání pozměňovacího návrhu, navrhuji, abychom to přijali v podobě, jak navrhuje vláda. A mimochodem, to, že s tím má ústavně-právní výbor problém, to jen dokladuje. Proto si myslím, že pokud chceme udržet nějakou úctu k ústavě a udržet si nějakou politickou kulturu, měli bychom říci, jestli vládě věříme nebo nevěříme a měli bychom v rámci tří institucí politické moci, vlády, ať je v demisi nebo není, Senátu a Poslanecké sněmovny, se snažit, aby hlasovaly jednotně, byť rozumím logické konstrukci pana senátora Juránka, atd. Ale v tom okamžiku to není tak, že by potom pan premiér, poté, co tady dojde k nějakému pozměňovacímu návrhu, byl schopen svolat vládu a říct, a co vládo ty, ty s tím takto souhlasíš? Je to taky tvoje vůle? Anebo by tam byl někdo proti a on by byl ve vládě přehlasován. On to v této chvíli neví. To znamená, že když my vlastně dáme pozměňovací návrh, který projde, tak nikdo nikdy nemůže dokázat, že by s ním vláda souhlasila, to znamená, že by chtěla, aby v zákonném opatření pozměňovací návrh byl. A v tom okamžiku legitimně vzniká otázka. Je to opravdu neodkladné, když vlastně neznáme postoj k zákonnému opatření vlády? Neříkám, že to není možné.

Neodkladnost chápu tak, že Senát se bude chovat tím způsobem, že nebude revoluční, bude velmi konzervativní a bude hlasovat jen o těch věcech, o kterých ví, že názor vlády a Senátu je stejný. Je velmi pravděpodobné, že bude stejný názor Poslanecké sněmovny. Protože riziko, že potom dojde k nějakým problémům, snižuje na minimum.

Děkuji za pozornost. Omlouvám se, že jsem vás tak dlouho zdržoval.