Poslední schůze Senátu ve starém složení
14. 10. 2020
Poděkování končícím senátorkám a senátorům
14. 10. 2020
Praha, 27. schůze Senátu
(Tisk č. 315)
Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
čas 16:45:56 – 17:06:59:
Vážený pane předsedající, vážené senátorky, vážení senátoři, dámy a pánové. Vy jste zprávu o činnosti Senátu za 12. funkční období obdrželi v podobě, která obsahuje zejména čísla a nějaké další statistiky, s tím, že je zvykem, že vždy předseda Senátu k tomu přidává ještě nějaké průvodní slovo, kterým okomentuje ta čísla, případně i další události, které nás v tomto 12. funkčním období potkaly.
Já za sebe musím říci, že nejsem úplně v jednoduché situaci, protože jsem vůbec služebně nejmladším předsedou Senátu, který takovouto zprávu o činnosti přednáší, protože se bohužel stalo to, že v tomto funkčním období jsme měli dva předsedy Senátu. Ne jenom tímto je toto funkční období výjimečné nebo minimálně jedinečné.
Když jsem přemýšlel, jakým způsobem tedy k té zprávě, respektive k tomu průvodnímu slovu přistoupit, tak jsem se nakonec rozhodl, že vám něco řeknu o tom, jak já vidím činnost Senátu ze svého pohledu, jednak toho senátora nepředsedy, potom toho senátora předsedy. S tím, že popíši i některé jiné věci, kromě té, která je obsažená v té vlastní zprávě a týká se těch počtů tisku a návrhů zákonů, které jsme projednali, protože je tomu tak, že Senát jako takový má více tváří. Jak jsem již říkal, to hlavní, co Senát dělá Senátem, jsou lidé, kteří jsou do něj voleni většinovým systémem, lidé se zkušenostmi a lidé, kteří se ve svých obvodech a často i ve větší oblasti než jejich senátní obvod těší vysoké důvěře, je s nimi spojena i určitá jistota v tom, že když oni něco říkají nebo oni něco dělají, je to správně, nebo je to děláno alespoň v dobrém úmyslu.
První tvář, kterou zmíním, je tvář Senátu jako, řekl bych, pozorného čtenáře a ochránce reálného života a strážce legislativní kultury, byť jsme tady dnes slyšeli i některé výhrady od pana senátora Jiřího Dienstbiera, ale tak tomu bylo vždy a díky za takovéto strážce strážců.
Co se týká projednaných zákonů, tak by se o tom dalo mluvit dlouho. Když jsem přemýšlel, jak to velmi zjednodušeně charakterizovat, tak skutečně Senát funguje velmi dobře jako ten, kdo opravuje zákony. My z těch zákonů, které obdržíme z Poslanecké sněmovny, zhruba třetinu vracíme s návrhem na opravy. Z té třetiny, kterou vracíme, zhruba zase třetinu Poslanecká sněmovna přijme, jinými slovy uzná svoji chybu, respektive uzná chybu navrhovatele. Jinými slovy, my opravujeme a vylepšujeme i se souhlasem Poslanecké sněmovny každý desátý zákon. Každý desátý zákon v průměru my opravíme. To není vůbec málo. Takový kontrolor se rozhodně vyplatí.
Druhá věc je věc čtenáře, reálného života, reálných potřeb. Opět jsem přesvědčen, že jsme v tomto období rozhodně nezklamali. Uvedu pouze jeden příklad. Byl to český Senát, který upozornil a následně prosadil, aby v době koronaviru, v době koronavirové krize byly našim obcím a městům kompenzovány výpadky příjmů, které byly způsobeny správným zavedením kompenzačního bonusu. Byl to český Senát, který se zasloužil o to, že obce a města a tím pádem občané v těch obcích a městech obdrželi ze státního rozpočtu, jinými slovy mimochodem ze svého, 13 mld. Kč. To znamená, pokud nic jiného nebudu zmiňovat, tak to byl český Senát, který vrátil do obcí a do měst 13 mld. Kč. Takže to je to spojení s reálným životem, to je to, zda rozumíme nebo nerozumíme, co se tady u nás v Česku a mimo něj děje a jestli to dokážeme reflektovat. A to nezmiňuji, že jsme opravili desítky, možná i stovky různých tzv. legislativních zmetků a nedostatků v zákonech. Například můžu jmenovat daňový řád a některé další.
Speciální věc, kterou jsme projednávali a kde jsem si naše usnesení, které jsme přijali 18. března 2020, našel, si zaslouží to, jak se Senát postavil ke koronavirové pandemii. My jsme 18. března 2020 přijali usnesení, ve kterém jsme konstatovali, že krize je vážná a bude mít dalekosáhlé následky. Prosím, 18. března 2020. Pak jsme konstatovali, že vláda podcenila komunikaci a že jí hrozí, že jí nebude důvěřováno. 18. března 2020. Pak jsme konstatovali, že je potřeba ke zvládnutí krize používat standardní mechanismy krizového zákona. 18. března 2020.
Bohužel, přestože jsem byl pověřen, abych toto přijaté usnesení s dalšími body, nechci to protahovat, předal předsedovi vlády České republiky, bylo velmi málo reflektováno, to může být jeden z důsledků, proč jsme dnes v situaci, kdy musíme všichni společně napnout síly, abychom ji překonali. Ale to, že my jsme na ty věci upozorňovali, že jsme je předvídali v dobré vůli, s úmyslem upozornit na nebezpečí, která hrozí, už v březnu roku 2020, že to byla horní komora českého parlamentu, která to říkala ještě v době, kdy jsme byli tzv. nejlepší, to je důležité dnes zopakovat. Ne proto, abychom se tím mohli chlubit, ale proto, že přeci jen by možná příště bylo dobré, kdyby jakákoli vláda podrobněji a pozorněji četla usnesení Senátu a třeba je více brala v potaz.
Co se týká další tváře Senátu, je to dle mého názoru Senát jako strážce ústavnosti a Senát jako nejstabilnější prvek parlamentní demokracie. Je to dáno tím, jak jsme uspořádáni. Senát se mění po třetinách, tzn. je velká šance, že si v podstatě zachovává svůj charakter, zachovává si svou tvář, zachovává si svůj přístup k posuzování zákonů a dalších senátních tisků i ke všem dalším rolím, které má dány ústavou nebo jednacím řádem. Je to naše velká výhoda a je to také odpovědnost, protože lidé se v tomto smyslu na nás naučili spoléhat. Spoléhají na to, že nebudeme každého jmenovat ústavním soudcem, spoléhají na to, že budeme dobře vybírat kandidáty na zástupce veřejného ochránce práv, spoléhají na to, že nebudeme ratifikovat třeba všechny mezinárodní smlouvy, že budeme správně vybírat předsedu Úřadu pro ochranu osobních údajů a že budeme využívat svou nepřehlasovatelnost při schvalování ústavních zákonů a třeba i volebních zákonů. To je naše role, to je naše veliká síla. My máme v tomto směru zásadní zodpovědnost za to, jestli se bude měnit naše stabilita, jestli se bude měnit náš typ demokracie, jestli se bude měnit typ našeho parlamentního uspořádání. Toto máme ve svých rukách, toto nám nikdo nemůže vzít a my bychom to měli mít jako senátorky a senátoři pořád na vědomí.
Další tváří mám Senát jako ochránce nezávislosti, svobody, demokracie, ústavnosti a vlády práva. Já jsem velmi dobře poslouchal pana senátora Jiřího Dienstbiera a musím říci, že má částečně pravdu, že v některých případech, zejména v případě Listiny základních práv a svobod, je někdy na nás vyvíjen tlak a může se stát, že mu třeba i někdo podlehne. Na druhé straně se to nesmí stát pravidlem a nesmí dojít k tomu, abychom se takto začali chovat běžně, musí to být, pokud se tak už stane, pouze výjimky. V tomto směru, pokud bych měl jmenovat nějaké úkony, kde Senát rozhodně nezklamal, a je jedno, jak to pak dopadlo, tak si dovolím zmínit aspoň podání žaloby proti prezidentu republiky. Je to věc, kdy jsme jasně řekli svůj názor, odkryli jsme své karty a nebylo to úplně jednoduché. V některých případech, předpokládám, že někteří z nás si i vyslechli své.
Další nástroj, který používáme, bylo by asi dobré, abychom více přemýšleli, jestli vždy správně, jsou ústavní žaloby. Já upozorňuji, že například v současné době je u Ústavního soudu ústavní žaloba, která napadá současné financování zdravotní péče a zdravotnických služeb. Všichni víme, že zdravotnictví je obrovský problém, jedna z cest k tomu, abychom zlepšili naše zdravotnictví, je, že také dosáhneme spravedlivějšího financování. O to se Senát, alespoň svou ústavní stížností, snaží.
Co se týká samostatnosti samospráv a jejich omezování, to je věc, kterou Senát dlouhodobě brání. Většina senátorů má zkušenosti z komunální sféry, má zkušenosti z fungování městských, obecních, krajských zastupitelstev. Je to cítit. To, že podporujeme zastupitelstva obcí a měst, podporujeme i zastupitelstva krajů, to si myslím, že je dobře a že to je velmi cenné. Já osobně cítím velmi dobrou a příjemnou zpětnou vazbu, myslím si, že podporovat někoho, kdo má v této zemi největší důvěru ze všech, městská zastupitelstva a starostové se těší více než 60% důvěře občanů, na rozdíl od horní nebo dolní komory českého parlamentu, na rozdíl od vlády, tak je dobré je podporovat, je dobré jim věřit a je dobré jim svěřovat i finanční prostředky pro to, aby je mohli využívat.
Velmi si troufnu ocenit naši činnost v oblasti zahraniční politiky. Ať jsou to naše usnesení v Bělorusku, ať jsou to naše upozorňování na různé typy kybernetických hrozeb, ať jsou to další věci, které jsme dokázali a které jsme konali za podpory naprosté většiny Senátu. Tady asi tušíte, že zmíním i senátní delegaci, která se vydala na Tchaj-wan. Chci ještě jednou poděkovat za podporu, které se nám všem, kteří jsme na Tchaj-wan za Senát jeli, dostalo. Chci poděkovat za to, že 50 z 52 senátorů tuto cestu podpořilo. Bylo to naprosto rozhodující pro naši autoritu a pro naše sebevědomí, se kterou jsme tu cestu mohli vykonat. Je asi správné a nutné zmínit, že ten, kdo stál u zrodu této cesty, byl předchozí předseda Senátu Jaroslav Kubera. Patří mu za to poděkování. Intuitivně vycítil, že to je cesta, kterou bychom se v rámci parlamentní diplomacie měli vydat, všechny reakce, které já mám, většina reakcí, které já mám, jsou jednoznačně kladné. Lidé oceňují, že jsme na Tchaj-wan jako Senát jeli, že jsme se za tu cestu postavili, že jsme pomohli opět vzbudit v českých lidech hrdost, svébytnost a suverénní pocity. Nevím, jestli to píší vám, mně to píší rozhodně a také mi to říkají. Já chci poděkovat senátorkám a senátorům, kteří v tomto 12. funkčním období seděli v těchto lavicích, za to, že jsme tuto cestu mohli podniknout. A to nemluvím o podnikatelích, kteří toto také velmi oceňují.
V tomto případě ještě jeden povzdech. Mrzí mě, a považuji za velmi zvláštní, že není možné, aby se například druhý nejvyšší ústavní činitel, předseda Senátu, dozvěděl podrobnosti o tom, co je za události spojené s úmrtím Jaroslava Kubery, co se dělo v období do 14. ledna 2020, do 20. ledna 2020, co se dělo z hlediska jeho komunikace, co se dělo z hlediska předání různých písemností z čínské ambasády a odkudkoli. Je to věc, o které bych řekl, že je skvrnou na tom, co dnes my děláme, co prosazujeme v České republice. Měli bychom do budoucna více přemýšlet o tom, jaká budou dělána opatření, aby ústavní činitelé byli v takové pozici, že se toto prostě nemůže stát, že se to nemůže stát, protože není možné, aby se to stalo. Není možné, aby když náhle zemře ústavní činitel, nebyla provedena pořádná a podrobná pitva. Není to možné, a pokud to někde je možné, tak je něco špatně. Nikoho neobviňuji, na nikoho neukazuji, jenom říkám, že by to pro nás pro všechny mělo být poučení, aby to do budoucna nebylo možné. Je jedno, koho se to bude týkat, kterého nejvyššího ústavního činitele.
Další věc, kterou tady mám, je tvář Senátu jako instituce pečující o tradice, o historii, jako instituce, která je veřejnosti přístupná, k veřejnosti vlídná. Já jen upozorňuji, že opět je to role, která je možná veřejností vůči Senátu nedoceněná. Byl to český Senát, který připomněl 30. výročí sametové revoluce. Všem organizátorům děkuji. 30. výročí svatořečení Anežky České, 30. výročí obnovení svobodného skautingu. 20 let od vstupu do NATO. 15 let od vstupu do Evropské unie. To jsou jenom některé události, které jsme připomínali, kterým jsme umožnili, aby byly také připomenuty v českém Senátu, v horní komoře českého parlamentu. Myslím si, že to je dobře, a všem senátorkám a senátorům, kteří se podíleli na organizaci těchto událostí, za to chci poděkovat, protože i připomínáním historie se vychovává. Kdo nezná svou historii, kdo ji neumí a nerozumí jí, je ohrožen z hlediska své budoucnosti.
Tady bych chtěl ještě poděkovat druhému senátorovi kromě Jaroslava Kubery, nebo připomenout ho zvláště, a to je Milan Štěch. Milan Štěch skončil jako senátor, je to poslední senátor, který pamatuje Senát od začátku, tzn. byl senátorem 24 roků. Jedna z věcí, kterou vymyslel a kterou realizoval jako první, bylo předávání stříbrných medailí předsedy Senátu 28. září. Myslím si, že to datum je vybráno velmi šťastně, že udělování stříbrných medailí je rovněž vybráno velmi šťastně, osobně jsem přesvědčen, že by bylo dobré uvažovat o tom, aby 28. září bylo kromě jiného také Dnem Senátu. To by měl být den, kdy Senát bude říkat, co si myslí, že je správné, a co si myslí, že je špatné. Je to den svatého Václava a je to den, který je spojen s českou státností, a je to den, kdy právě horní komora českého parlamentu jako ochránce svobody, demokracie a práva by měla promluvit. Jakým způsobem, nemám rozmyšleno, ale musím říci, že předávání stříbrných medailí a případně i mše s tím spojená je přesně to, co myslím, že České republice, české společnosti, českým občanům chybí, aby viděli, že tady je těleso, instituce, která ctí právo, ctí základní lidská práva, ctí hodnoty, na kterých je postavena evropská kultura, a dokáže na to v příhodný den upozornit.
Závěr. Poděkování kolegyním a kolegům zaznělo, mohu jenom zopakovat a říci, že se od sebe navzájem učíme a že jsem za to velmi vděčný. A také, připomněla mi to celá řada z vás, kteří to třeba sami opomněli říci v rámci svých vystoupení, chci poděkovat Kanceláři Senátu, chci poděkovat pracovníkům Senátu, s některými z nás to není lehké. Když něco nechceme hned, tak to chceme včera, ale takový je život. Nakonec, myslím, že je to tak dobře, protože jedině když se budeme hodně snažit, potom máme šanci, že aspoň v některých případech uspějeme. Rovněž chci poděkovat vám, kteří zůstáváte, a říci, že si toho, že tady takhle můžu stát, velmi vážím, a že si uvědomuji, že to je velký dar, kterým jsem byl náhodou a vlastně z neštěstí druhého obdařen.
Pokud jsem se zamýšlel nad tím, co je naším úkolem do budoucna, tak bych chtěl říci, že nejsme dokonalí a vždycky budeme chybovat. Ale že naší hlavní rolí je sloužit. Sloužit těm, kteří nás zvolili, protože nám věřili, protože šli k volbám v 1. kole a protože to považují za důležité, o politiku se zajímají a zajímají se o věci veřejné, tak šli třeba i ve 2. kole. Proto tady my sedíme či stojíme. A my bychom to měli mít na mysli a v tomto smyslu bychom měli sloužit ve svých regionech i tady v Senátu. To, co potřebuje dnes česká země, naše země, je zbavit se nejistoty a zbavit se nedůvěry. Já tvrdím, že pokud se chcete zbavit nedůvěry a chcete se zbavit nejistoty, věřte českému Senátu, věřte českým senátorkám a českým senátorům. Pokud tomu tak bude, tak bude dobře.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
