Zpráva předsedy Senátu o činnosti Senátu ve 13. funkční období

čas 17:45:04 – 18:13:31:

Vážené paní senátorky, vážení páni senátoři, je pro mě velikou ctí, že tady vlastně podruhé mohu přednést Zprávu předsedy Senátu, tentokrát za 13. funkční období, s tím, že na úvod bych rád zmínil, že tato Zpráva předsedy Senátu má poměrně dlouhou historii, byť není nikde zavedena, a že první Zprávu přednesl už první předseda českého Senátu Petr Pithart. A pokud se ptáme po důvodech, tak nejsou nikde vepsány nebo vypsány, ale dá se celkem předpokládat, že důvody budou dva, případně jeden. Ten druhý s tím souvisí, a to je, abychom si vždycky připomněli, v jakém období jsme zasedali, co jsme prožili, jaké situace nás ovlivňovaly. A poté, jak se nám dařilo v rámci situace, ve které jsme se nacházeli, plnit hlavní role Senátu, které jsou dány jednak zákonnými normami, včetně té nejvyšší, kterou je Ústava České republiky, tak potom i naším svědomím a odhodláním věci měnit, nebo naopak neměnit.

Co se týká situace, ve které jsme se nacházeli, tak připomenu pouze věci, které považuji za nejdůležitější a které skutečně naše konání ovlivnily, respektive ovlivnily fungování Senátu. První věc, kterou tady mám napsanou, možná to nebude úplně chronologicky, jsou volby do Poslanecké sněmovny, které proběhly v roce 2021. Já, jako předseda Senátu, a možná jste to pocítili i někteří další, musím říci, že se od té doby komunikace Poslanecké sněmovny, jako dolní komory českého Parlamentu, a Senátu, jako horní komory českého Parlamentu, významně zlepšila ve smyslu vzájemné komunikace a navazování kontaktů. Na druhé straně je pravdou, že i tak jsme se nevyvarovali věcí, které jsme museli řešit takzvaně ad-hoc nebo po vzájemné domluvě a ve velké časové tísni, což bylo způsobeno dalšími věcmi a událostmi, které jsme společně prožívali.

Kromě toho, že byly volby do Poslanecké sněmovny – a pak se ještě zmíním o volbách do Senátu – také zároveň byla v plném proudu a následně doznívala covidová krize. Ta velmi významně přispěla k tomu, že jsme skutečně nemohli pracovat v obvyklém rytmu. Pokud se podíváte na počty schůzí, tak je evidentní, že počet schůzí byl mnohem vyšší. Neměli jsme dostatek času na projednávání některých zákonů a je potřeba si přiznat, že kvalita legislativního procesu jednoznačně utrpěla. Dneska ty nekvalitní zákony, ty zákony, které bylo třeba rychle přijímat, jsou součástí našeho právního řádu a nezbude nám, podle mě, nic jiného, než v nějakém období je potom opravit. Ideální by bylo, kdybychom je případně mohli i zrušit, ale to v některých případech nepůjde.

Další věc, kterou jsme prožívali a prožíváme dneska, dnes jsme k tomu přijímali i usnesení, je ruská agrese a s ní související energetická krize, která ruskou krizí byla minimálně umocněna, respektive byla právě energetika použita jako součást války Ruska proti demokratického světu. My to dnes na vlastní kůži cítíme. Znova to způsobuje časovou tíseň zasedání a to, že jsme některé věci museli opět řešit, aniž bychom na to měli 30 dní, ale máme třeba pouze 3 dny. Opět to legislativnímu procesu nesvědčí. Nakonec dnešní příklad, kdy jsme kvůli covidu rychle schvalovali to, abychom měli antivirotika, zase ukázal na to, že se potom dějí věci, nad kterými by normálně Senát oči nezavřel a nepustil takto upravené zákony do dalšího projednávání a k podpisu prezidentem, ale vraceli bychom je nazpátek. Naším cílem by mělo být, abychom se co nejdříve do té normální situace dostali.

Dalším bodem, který bych rád zmínil, jsou senátní volby. Senátní volby máme krátce za sebou. Za sebe k tomu jen řeknu, že jsem přesvědčen, že tyhle senátní volby byly jedny z nejtěžších, protože jsme byli v situaci, kdy velká část senátorů, a já jim za to chci poděkovat, skoro jsem zaznamenal, že to byli téměř úplně všichni, musela v rámci své kampaně hájit základní roli Senátu, a to je nebýt vysloveným populistou, nebýt někým, kdo najednou naprosto mění své názory, nebýt někým, komu nezáleží na České republice a záleží pouze na politických bodech, nebýt někým, kdo zapomíná, jaké jsou základní role Senátu a jaké máme povinnosti vůči České republice. A to nejen v současné době, ale i vůči budoucnosti. Troufám si říct, že tahle odpovědnost a tenhle odpovědný přístup se dokonce některým z mých kolegů i nevyplatil, protože z druhé strany nenalezl pochopení, ale naopak maximální snahu této slušnosti využít ve svůj prospěch, ať se do budoucna děje, co se děje. Tolik k tomu a velké uznání naprosté většině kandidátů ze Senátu, kteří opět své pozice obhajovali. Na druhé straně, pokud budou zvoleni noví kandidáti, věřím, že atmosféra Senátu bude natolik silná, že nakonec bude Senát pokračovat zhruba v té podobě, v té atmosféře a v tom charakteru svého konání a jednání, jako tomu bylo doposud.

Poslední věc, kterou chci zmínit, je předsednictví České republiky Evropské unii, kde Senát hraje významnou roli ve smyslu doplňovatele aktivit, kterými je pověřena převážně vláda. Jsem přesvědčen, že tak činíme velmi důstojně a dlouhodobě. V tomhle případě si zaslouží velké uznání náš Výbor pro evropské záležitosti v čele s předsedou Davidem Smoljakem, on zde zmiňoval i některé věci, které jsme na parlamentní úrovni dělali ještě vlastně před tím, než se něco podobného dělo na vládní úrovni nebo na té exekutivní úrovni. Rovněž tak obrovskou práci tady odváděl Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost v čele s předsedou Pa vlem Fischerem, ale osobně jsem měl pocit, že i ostatní výboru se velmi intenzivně zapojovali. Některé zahraniční cesty Senátu byly vyloženě zaměřeny na to, abychom pomohli České republice zvládnout tčeské předsednictví, protože je to pro nás pro všechny důležité a významně to může zvýšit naši prestiž a autoritu. Takže toto byly situace, ve kterých se částečně nacházíme či jsme se částečně nacházeli.

Zbývá otázka, jak jsme zvládli naplnit tři základní role Senátu, tak jak já si je představuji, tak jak já je někdy interpretuji. Samozřejmě si uvědomuji, že nikdo z nás nemá nárok na to, aby přesně řekl, jaké jsou ty 3 role Senátu. Někdo může mít názor, že těch rolí je třeba 5 nebo 10, ale dnes u tohoto pultíku stojím já a mám právo říct Zprávu předsedy Senátu, takže si dovolím popsat 3 role toho Senátu, jak je vidím já, a potom říci, jak jsme v plnění těchto rolí byli úspěšní. První rolí, to je taková ta role opravná, nebo kontrolní, chcete-li. Role dozorová, doplňovací. Je úplně základní a spočívá v tom, že bychom měli zákony, které přicházejí z Poslanecké sněmovny, opravovat, nebo chcete-li kontrolovat – opravovat je hezčí slovo. Pokud se podíváte na zprávu – na tu analytickou část, kterou máte k dispozici, tak z ní plyne jedna zajímavá skutečnost. Celkem jsme projednali 177 zákonů s tím, že z toho s 57 jsme nebyli spokojeni. A z těch 57 jsme 42 vrátili Poslanecké sněmovně a 15 jsme navrhli zamítnout. Jinými slovy, když se na to podíváte, tak zhruba s třetinou zákonů jsme nebyli spokojeni. Řekli jsme, že potřebují svoji opravu. Buď tak, že opravu vůbec nepotřebují a mají se zamítnout, to bylo těch 15, a 42, že je dobré je opravit. To, na co jsem tedy pyšný a myslím si, že by bylo dobré, kdyby si toho třeba všimla i některá média nebo případně alespoň politologové a analytice, je, že jsme v celkem 31 případech byli úspěšní. To znamená, pokud jsme zákon vrátili nebo jsme navrhli, že se má stát něco jiného, než navrhovala Poslanecká sněmovna, s 57 zákony, tak v 31 případech jsme následně byli úspěšní. Jinými slovy, bylo po našem. Polovina třetiny je šestina, to znamená, že jsme opravili nebo po našem bylo s každým 6. zákonem. S každým 6. zákonem. Já to tady zdůrazňuji pro to, že pokud máte kontrolora nebo opraváře, který opraví úspěšně tak, že ten autor to přijímá a akceptuje, každý šestý zákon, každé 6. auto, tak to vůbec není někdo, kdo se vám nevyplatí. Ten se vám hodně vyplatí. Protože když si představíte, že by vám každé 6. auto nejezdilo nebo místo toho, aby spotřeboval 10 litrů benzinu na 100 km, tak by spotřeboval 30 litrů benzinu na 100 km, tak to je velká pomoc a velká úspora tohohle toho státu. Velké zjednodušení a velké snížení komplikací, které by jinak v těch zákonech zůstaly, pokud my bychom je neopravili. My jsme opravili každý 6. zákon, respektive buď opravili, anebo jsme prosadili jejich zamítnutí. Ten poměr je 23 oprav na 8 zamítnutí. Takže takhle vypadá naše činnost, takhle vypadá naše práce. Říkám to vám, protože tady přede mnou sedíte, a zároveň to tedy říkám, pokud si někdo toho všimne, i veřejnosti, že skutečně ta práce tady odvedená je naprosto jasná a nezpochybnitelná. A v tomto případě i početně doložitelná. Druhá část této role, kterou tady máme, je část dozorová. Činnost, kterou můžeme dělat tak, že projednáváme – zase kdybyste se podívali na tu zprávu – různé typy zpráv různých institucí, počínaje Nejvyšším kontrolním úřadem až třeba po Úřad pro ochranu osobních údajů aj. My se poměrně často k těmhle těm zprávám vyjadřujeme, zda ty instituce, dle našeho názoru, fungují dobře, nebo nefungují dobře. Myslím si, že je to opět velmi důležité, aby tady byl orgán, kterým je horní komora, který říká těm institucím, které mají na starosti informovat veřejnost, dohlíží například na to, jak hospodaří státní instituce s prostředky, pokud vezmu NKÚ nebo případně Úřad pro ochranu osobních údajů, dohlíží i na to, aby nebyla zneužívána osobní data apod. Pokud je tady je horní komora, která na základě výročních zpráv, které předkládají, někoho kontroluje, tak je to, podle mě, velmi významná činnost, byť není zdaleka tak vidět. Poslední složkou této role je fuknkce doplňovací, a to jsou návrhy zákonů, které předkládáme Poslanecké sněmovně. Tam nejsem spokojen s tím, jak Poslanecká sněmovna s našimi návrhy zákonů zachází. Protože skutečně buď nám dlouhodobě ve sněmovně leží a nejsou projednávány, nebo dokonce nejsou akceptovány. Za sebe říkám, že věc, kde nerozumím tomu, proč jsme nakonec neuspěli, je korespondenční volba. To si myslím, že je věc, kdy nevím, jestli to někdy sněmovna projedná nebo neprojedná, my jsme tady vyvinuli maximální úsilí včetně Komise pro krajany a dalších, kteří to přímo předkládali. Vím, že se nejvíce angažovali Marek Hilšer a Tomáš Czernin. A je velká škoda, že tady ta doplňovací role Senátu, ke které my přistupujeme velmi zřídka, protože Senát jako celek může být navrhovatel, není akceptována a není brána v potaz. Myslím si, že naše věci a naše návrhy vycházejí z praxe. Bylo by dobré, kdyby se nad nimi Poslanecká sněmovna více zamyslela. Takže tolik k první roli. Sami si potom vyhodnoťte, do jaké míry a jak jsme ji splnili. Já jsem přesvědčen, že v této roli jsme obstáli a že v roli toho opraváře, toho kontrolora, toho dozorce, toho doplňovače toho, co chybí, jsme obstáli velmi dobře.

Druhá role je role stabilizační, role toho, abychom chránili Ústavu nebo ústavnost. Abychom se zajímali o to, jak funguje svoboda, demokracie a chránili jsme tu svobodu a demokracii. Tady je těch věcí opět více. Spíše jsem vybíral, abychom si připomněli, protože ono to jinak vypadalo v daných okamžik, a jinak to vypadá dneska. A zase si myslím, že z dlouhodobého hlediska Senát prokázal odvahu ve věcech, za které jsme třeba byli i kritizováni. Pokud si vzpomínáte, tak třeba typickém příkladem je, když jsme poté, co Andrej Babiš na návrh hejtmanů vyhlásil stav nouze, aniž by byl v souladu s Poslaneckou sněmovnou, tak jsme požádali o pomoc Ústavní soud. Všichni jsme věděli, že nedojde ke zrušení stavu nouze, ale požádali jsme Ústavní soud, aby řekl, zda se vláda v tomto případě chovala v souladu s Ústavou. Ta odpověď byla jasná – vláda se nechovala v souladu s Ústavou. Neohrozili jsme tím fungování stavu nouze v daný okamžik, ale do budoucna každý ví, každý premiér ví a každá vláda ví, že nemůže, pokud Poslanecká sněmovna s tím nesouhlasí, vyhlašovat stav nouze tím způsobem, jak to udělal Andrej Babiš poté, co mu to řekli hejtmani. Prostě to nejde a my jsme splnili svou ústavní roli a pomocí Ústavního soudu jsme jasně řekli, co si může nebo nemůže v tomto případě vláda dovolit. Podobně jsou to věci, které se týkaly toho, jestli máme nebo nemáme se starat o to, zda může plnit svoji roli ústavní instituce jakou je prezident České republiky. Přece občané ČR mají právo vědět, jestli prezident je nebo není schopen zastávat svůj úřad. A my jsme tu roli splnili a významně jsme přispěli k tomu, že za nějakou dobu bylo jasné, jestli může nebo nemůže. Zase to bylo tak, že jsme příliš popularity za to nesklidili. Ale Senát nemá hlavní úkol, aby byl populární. Senát má hlavní úkol, aby hlídal ústavnost, aby zjistil, jestli je plněna Ústava, a aby zjistil, jestli někdo jako je vláda nebo prezidentský úřad se chovají v souladu s Ústavou. My jsme to dělali a jsem za to velmi rád, že jsme to dokázali si obhájit. Rovněž ty role, kdy my v okamžiku, kdy k nám přijde návrh ústavního soudce, a Ústavní soud je ten, kdo rozhoduje o tom, zda je něco ústavní nebo není ústavní, pokud takto rozhodnout může, pokud se k němu ta možnost rozhodování dostane, tak my jsme orgán, který kontroluje, protože nenavrhujeme, ale kontrolujeme tím, že schvalujeme nebo nikoliv, jestli ten nebo onen může nebo nemůže být ústavním soudcem. To je třetí velmi významná role, která tím, že ji zodpovědně vykonáváme, nám zajišťuje existenci nezávislého orgánu, kterým je Ústavní soud, který hlídá naši ústavnost, a to není jen tak samo od sebe. Opět, když třeba neuděláme něco, co si přeje ten, kdo zrovna toho ústavního soudce navrhuje, tak za to dostáváme patřičné komentáře, které mimochodem nejsou vůbec od věci, protože komentář, teď se omlouvám, to si neodpustím, že ČR je naprostou výjimkou, protože dvě komory mají jenom velké země, tak já vás upozorňuji, že v Evropě dvě komory má například Slovinsko nebo Rakousko nebo Irsko nebo Nizozemí a ještě bych mohl jmenovat další minimálně tři země. Takže prosím pěkně, to je ta relevance výroku, že v Evropě mají hlavně malé země dvoukomorový systém. To tak vůbec není. To je úplně jinak. V Evropě mají dvě komory země, které dlouhodobě chtějí, aby jejich demokracie a zřízení, které mají, bylo stabilní, a kdysi měli politiky, kteří tímto způsobem přemýšleli a tímto způsobem tu parlamentní demokracii ustavili. T je ta naše další role, abychom hlídali to, aby se náš parlamentní systém neměnil, aby se neměnil tak, že někdo najednou řekne, že nepotřebuje jen jednu z komor. Nebudu schválně říkat, kterou. Protože když zrušíme jednu z komor, většinou se tedy hovoří o Senátu, tak v tom okamžiku změníme parlamentní systém. V tom okamžiku destabilizujeme parlamentní systém, který tady dlouhodobě funguje a který nám zabezpečuje svobodu a demokracii a naší rolí je, abychom to nepřipustili, tu roli musíme plnit. V okamžiku, kdy někdo chce destabilizovat parlamentní systém, který funguje a který dlouhodobě – již 30 let nám zajišťuje svobodu a demokracii, a neumožňuje populistům a extrémistům zatím vítězit. Je to ta naše největší jistota a ten, kdo to také může zajistit a kdo to může zaručit kromě Poslanecké sněmovny, která nemůže být přehlasována v případě změny systému, tak je to Senát Parlamentu ČR. Další věci, které potom děláme a ono to nevypadá, ale to je přesně to hlídání toho, kolik té svobody a kolik té demokracie si necháme a o kolik se podělíme. My schvalujeme mezinárodní smlouvy. Žádná mezinárodní smlouva nemůže být schválena bez Senátu. A mezinárodní smlouva znamená, že buď získáte nebo ztratíte. A my to posuzujeme a bez nás to nejde, to je významná role, kterou máme a kterou bychom si měli uvědomit, že není samozřejmostí a že to není tak, že není potřeba dělat, že není třeba tu kontrolu dělat. Protože když ji neuděláme my, tak potom kdo? Další potom je evropská agenda. Evropská agenda, podívejte se na to, jak se ta která komora zabývá evropskou agendou a do jaké míry se jí zabýváme.

Další funkcí Senátu je ochrana svobody a demokracie, to je ta druhá role, to jsou ty role lidskoprávní. Senát je neobyčejně citlivý na to, a já jsem na to hrdý, když se někde děje bezpráví, když někde lidé trpí nebo někde je ohrožována demokracie, mohu říci jednak jména jako je Tichanovská nebo další, kteří tady vystupovali, a myslím např. předsedu Legislativního dvora Tchaj-wanu, případně máme tady usnesení k Ukrajině, Tchaj-wanu, Tibetu, k dalším represím v jiných zemích. Já tady všechny nebudu jmenovat, ale to, že tady je silné těleso, horní komora českého parlamentu, která upozorňuje na to, že je někde pácháno bezpráví nebo že někde lidé trpí nebo že někde je demokracie demontována, to je velmi důležité, a nejen zase kvůli zemím, které to samozřejmě rády slyší. Jen si vzpomeňte, jak jsme byli rádi, když se o nás hovořilo někde v cizině, když tady byl socialismus. Ale také kvůli nám samotným. A to je role, kterou my plníme a kterou bychom i do budoucna měli plnit a myslím si, že bychom to měli i říkat, že to je významná věc, kterou děláme a pokud to porovnáme s jinými komorami a jinými parlamenty nejen v ČR, ale i v Evropě, tak si myslím, že se nemá český senát za co stydět.

Poslední věc, kterou jsem si tady napsal, je, že ta třetí role není novou rolí, ale ona vyrůstá z těch dvou rolí, z té role opravné a z té role stabilizační nebo z té role ochránce svobody a demokracie, to je taková role hodnotová nebo role společenská, protože český Senát se tím, jak se chová, sám dostal do role, kdy si tady automaticky připomínáme 10 let od úmrtí Václava Havla, protože si myslíme, že to je správné, že to je pro nás důležité, kdy my v nějakém okamžiku obměňujeme osobnosti v rámci předávání Stříbrných medailí předsedy Senátu, protože si myslíme, že je to důležité a že je to správné, když to uděláme a že to může lidi inspirovat. My tady upozorňujeme na to, když dochází k základním problémům, které jsou před námi a já jsem tady o tom mluvil, že někdo říká, že je možné se upsat ďáblu, protože pak budeme mít klid, a zapomíná, že když se někdo upíše k ďáblu, že jediné, jak to může skončit, že si ďábel potom přijde pro jeho duši. Tak to je. My musíme zabránit tomu, abychom se upsali ďáblu, my nemůžeme nikdy říkat, že je možné se vykašlat na někoho, kdo v nějakém okamžiku trpí nebo je utlačován nebo přichází o nějaké území nebo přichází o svobodu nebo je dokonce na tom tak, že jsou zabíjeni civilisté nebo bezbranné děti. A to je naše role, kterou máme plnit a jsem přesvědčen, že ji plníme a dobře. To, co je podle mého názoru před námi a dnes to tady také ještě řeknu, a říkal jsem to i na jedné bezpečnostní konferenci, kterou jsme tady měli v rámci evropského předsednictví, je, že tady se zaměňuje příčina a následek, že najednou tady vzniká teorie, že když budeme mít hodně věcí a budeme se mít dobře, tak že potom tady bude svoboda a demokracie. A ono je to naopak. Svoboda a demokracie potom může být zdrojem našeho spokojeného života. To znamená, není možné si myslet, že když nás někdo uplatí a dodá nám laciné výrobky a laciný plyn, že potom přijde svoboda a demokracie. Tak to nebude. Přijde jenom poroba a závislost. To je věc, se kterou se budeme muset poprat a nemyslím si, že je jiná instituce povolanější v ČR než je to český Senát. To znamená, to je ta role, která je před námi, která není asi přímo v Ústavě napsaná, která závisí na tom, jakou bude mít Senát duši, jestli bude nadále nějakým tím rytířem, který jde do některých prohraných bitev nebo dělá věci, které dělají obyčejní rytíři, protože těm záleží více na okolí než na sobě samých anebo jestli budeme tím, kdo se poživačně oddá tomu trendu, že je dobré dělat to, co sedí i veřejnosti v každém okamžiku, protože to potom přivodí další body. Takže to je ta třetí role a i v té si myslím, že ne samozřejmě bez závad jsme obstáli. To je moje hodnocení, to je moje Zpráva předsedy Senátu.

Na závěr samozřejmě velké poděkování vám všem, senátorkám a senátorům, za tu trpělivost, za tu odvahu, za tu schopnost se přizpůsobit jiným individualitám, protože v Senátu sedí jenom vítězové. Tady sedí jenom vítězové. Jenom lidé, kteří museli sami s pomocí možná svých nejbližších vyhrát těžkou bitvu, někdy to bylo lehčí, někdy těžší, museli potom sem přijít, poté, co sem přišli, byli zvyklí jenom vítězit nebo byli velmi úspěšní ve své práci, si tady dokázali sednout a s těmi ostatními vítězi se domluvit. To je obrovské plus, které tady máme, obrovská hodnota, kterou bychom měli dělat všechno pro to, abychom ji neztratili. Čili velké poděkování, že naprostá většina z vás tohoto byla schopna, dokázala se podřídit, i když na to vůbec ve svém životě vlastně nejsou nikde zvyklí, kromě rodiny tedy. To je podle mě velké bohatství, které tady máme. Nezrodilo se samo od sebe, museli jsme se každý trošku krotit, každý trošku přizpůsobit.

Rád bych poděkoval i těm, co se o nás starají. To je vlastně jednak těm pracovníkům českého Senátu, kteří jsou vidět, kterým, když jsou vidět, tak jim všichni děkují. Já dnes udělám výjimku a děkuji i vám, co nejste vidět. To znamená, co třeba sedíte, teď vyúčtováváte naše faktury za různé expertovné a tak dále, vy vidět nejste, vám nikdo děkovat většinou nechodí. Já dnes vám děkuji, byť normálně děkuji velmi málo. V tuto chvíli děkuji prostě pracovníkům českého Senátu za to, jakým způsobem k té své práci přistupují. Řeknu k tomu jednu věc. Nemáte to s námi jednoduché, obecně jste to neměli jednoduché v tomto roce, protože jsme si užili svoje. Je dobře, když ale to, že jsme si užili svoje, že projdeme nějakou těžkou cestu, potom přetavíme v nějakou lepší spolupráci a ve větší porozumění. Věřím, že se to může podařit. Ale aby se to podařilo, musí chtít obě strany. To znamená, tolik moje poděkování jednak vám, senátorkám a senátorům, jednak všem, kteří se o Senát starají, o senátorky a senátory pečují, také samozřejmě děkuji všem spolupracovníkům, skoro mám tendenci poděkovat zejména některým asistentkám a asistentům, ale to už předpokládám, že si udělají senátorky a senátoři sami.

Na závěr nám všem přeji, abychom dokázali i v tom dalším funkčním období, které je před námi, obstát, abychom dokázali dál se chovat odvážně, pokud možno nepopulisticky, způsobem, který může být pro ostatní vzorem, byť za to vždy nebudeme chváleni. Aabychom si šli za svým, abychom nelhali, nekradli, abychom se nebáli, abychom tím nejlepším způsobem navázali na tradice první republiky, abychom třeba nějaké tradice i vytvořili, aby si jednou někdo, kdo bude mluvit o českém Senátu, řekl: Jo, český Senát, to je aspoň instituce! To jsou lidé, kteří nedělají ty věci sami pro sebe. Ti pochopili, že když je někdo politikem, má sloužit. Protože politika, přátelé, politika je služba.

Děkuji vám za pozornost.

(Potlesk.)

čas 18:14:19 – 18:15:14:

Jsem se přihlásil před Šárkou, ona tady se mnou klidně může stát… O to to bude lepší. Nechtěl jsem to do toho vystoupení dávat, proto jsem měl naplánované, že se přihlásím jednou a potom podruhé. Já bych speciálně chtěl poděkovat těm senátorkám a senátorům, kteří třeba už s námi nezasednou do toho 14. funkčního období. Zároveň bych chtěl říci, že se všichni sejdeme na  rozloučení, tady vedle v přísálí, v restauraci. Nechtěl jsem to dělat součástí toho svého vystoupení, čili nyní to ještě říkám, ale samozřejmě jsem to pokazil, protože jsem si kartu nechal tady, než jsem se přihlásil, tak mě Šárka předběhla. Omlouvám se, Šárko, že jsem tě předběhl, ale toto ještě říkám. To znamená, speciální poděkování, speciální uznání těm, kteří třeba už se vydali na další životní dráhu. Prosím všechny na speciální poděkování a popovídání vedle do restaurace, až skončí toto jednání. Děkuji.