Hrdinové na vodítku

Vánoční svátky jsme si letos v Telči i díky návštěvě našich vnoučat užili.

Kromě Štědrého dne a rozbalování dárků jsou společným velkým zážitkem pravidelné procházky s našimi pejsky. Pravidelně před začátkem venčení probíhá debata o tom, kdo kterého psa a s jakou barvou vodítko povede a zda máme připraveno dostatek sběrných pytlíku.

Když se nám vše podaří zorganizovat a společně konečně na procházku se psy vyrazíme, je potřeba, abychom byli všichni dostatečně ostražití, a včas jsme při setkání s jinými psími kamarády a hlavně psími nekamarády zkracovali vodítko.

Naši pejsci, zejména jeden z nich, kterého nazýváme Šaro, nejsou příliš vycvičení, a přestože jsou nevelkého vzrůstu, mají tendenci po ostatních i větších psech troufale poštěkávat a své vodítko napínat a zkoušet, zda vodítko jejich pán dostatečně pevně drží.

No, a protože jedna z našich vnuček letos úplně pozorná při držení vodítka nebyla, tak se stalo, že Šaro při jednom takovém napínání vodítka a štěkání na cizího velkého psa z ruky naší vnučky vodítko vytrhl a my jsme jenom se strachem čekali, jak vše dopadne. Chvíli velkých obav a až panického strachu o osud našeho Šara však velmi brzy vystřídal úsměv a pobavení. Jakmile totiž náš Šaro zjistil, že již není pevně držen a že vodítko povolilo, přestal téměř okamžitě zuřivě štěkat a chovat se útočně. Naopak zmlkl a dal se na ústup nebo lépe spíše na útěk na zpět ke svým, tedy k nám a dožadoval se naší ochrany. Je asi tedy jasné, že ani s opětovným uchopením jeho vodítka nebyl tudíž vůbec žádný problém.

Naše osmiletá vnučka k našemu pobavení glosovala celou příhodu velmi přiléhavými slovy, že náš Šaro je vlastně takovým “hrdinou na vodítku”. To znamená, že Šaro často i bezdůvodně poštěkává nebo dělá hrdinu a troufá si na silnější jenom tehdy, když moc dobře ví, že ke skutečnému střetu a měření sil nemůže dojít, protože mu v tom jeho pán, tedy vnější okolnosti určitě zabrání.

Od té chvíle označení “hrdina na vodítku” u nás v rodině zdomácnělo a my je v různých chvílích a při různých příležitostech používáme. Myslím totiž, že většina z nás také má občas tendenci se pasovat do role toho “hrdiny na vodítku”. To znamená, že někdy troufalé poštěkáváme, kritizujeme nebo se vymezujeme s vědomím, že nám určitě nehrozí, že bychom sami byli někdy nuceni dotčené věci skutečně sami řešit nebo jít nedej bože do nějaké přímé konfrontace. Takové chování je asi do jisté míry zejména v některých případech přirozené, avšak asi ne příliš chvályhodné.

I proto si dovolím skončit konstatováním, že snažit se být více “hrdinou bez vodítka” než “hrdinou na vodítku” může být docela pěkné novoroční předsevzetí. Zdravý a dobrý rok 2022 všem!

Zveřejněno 28. 12. 2021 v Jihlavských listech.