Dezinformace

V Česku jsme si všichni zvykli, že náš přístup k informacím je téměř neomezený.

Jsme již více než 30 let zvyklí, že pokud nedochází k porušování zákona, tak náš přístup k informacím není jakkoliv omezován. Stát nám také ani nijak systematicky nesděluje, která informace je pravdivá a u které tomu tak není.

My v Česku zejména potom starší generace jsme totiž na filtrování informací velmi citliví až alergičtí. Pořád si ještě mnozí pamatujeme dobu, kdy existovala pouze jedna pravda sdělovaná státní komunistickou televizí a státním komunistickým rozhlasem. Poslouchat jiná vysílání, například rozhlasové stanice Svobodná Evropa nebo Hlas Ameriky bylo velkým rizikem.

Dodnes si pamatuji, jak můj otec, který rozuměl německy, si občas za socialismu tzv. pouštěl Vídeň a sledoval rakouské televizní zprávy. Před tím, než se tak stalo, jsme museli vždy zatáhnout rolety a otec si sedl asi metr před televizi, nastavil minimální hlasitost.

Když dnes poslouchám a pozoruji totalitními ruskými státními médii zpracované a dezinformované mnohé obyvatele Ruské federace, vrací se mi opět tyto vzpomínky na fungování komunistického československého rozhlasu a komunistické československé televize. Zároveň si však uvědomuji, že přes tu informační izolaci jsme v tehdejším socialistickém Československu přesto věděli, že spousta toho je jinak, než nám totalitní československá státní média sdělují a že to byl možná jeden z důvodů úspěchu listopadové Sametové revoluce.

Jak je to dnes se skutečnou informovaností obyvatel v Rusku nevím, mohu si jenom přát, aby to neviditelné povědomí o skutečné pravdě o putinovském režimu bylo mnohem větší a rozmanitější, než to na první pohled vypadá. Jsem proto přesvědčen, že právě dostat v co největší míře k obyvatelům Ruska pravdivé informace jenom například o hrůzách, které Putinovi vojáci páchají na Ukrajině, je dnes velmi zásadní a důležitý úkol.

Za úkol málem stejně důležitý však začínám stále více považovat i nutnost zásadního zesílení schopnosti svobodného a demokratického světa bojovat s dezinformacemi uvnitř sama sebe. Svobodný a demokratický svět je totiž živnou půdou a rájem pro šiřitele dezinformací, kteří se s neuvěřitelným pokrytectvím zaštiťují svobodou slova a přitom lžou a lžou a lžou. Lžou a dezinformují často způsobem, který je velmi obtížně napadnutelný. Velmi často totiž své lži a polopravdy interpretují jako názor a argumentují, že přece ve svobodné a demokratické společnosti má každý právo na svůj názor. Velmi často také o svých lžích a polopravdách píší nebo říkají, že je slyšeli nebo že je to otázka, kterou je také nutné vyslovit, aby bylo názorové spektrum dostatečně široké a lidé se mohli v problému lépe „zorientovat“ a vytvořit si svůj vlastní názor.

Dalším typem polopravd, lží a nepravdivých názorů a skutečností jsou potom ty, které jsou součástí informační války, kterou vůči nám dlouhodobě vedou například některé dezinformační servery často podporované právě z totalitních zemí. V tomto smyslu jsme již vlastně několik let v informační válce, která bývá někdy také nazývaná válkou hybridní.

Jsem přesvědčen, že zejména v současné době, kdy kousek od nás zuří skutečná válka, kde se vraždí a zabíjí zbraněmi a umírají lidé, je nanejvýš nutné tomu přizpůsobit i náš boj proti dezinformacím a lžím.

Kromě ochrany proti dezinformacím ze strany prověřených státních, akademických i dalších transparentních autorit je proto nutné, abychom si nebezpečí dezinformací také jeden každý uvědomili a začali mnohem pečlivěji zkoumat, do jaké míry jsou naše zdroje informací důvěryhodné. Například pravdivost přímých emailů od osob a institucí, které neznáte a které nekomunikují a neodpovídají, bývá velmi pochybná. Prosím, mysleme na to více než doposud.

Zveřejněno 22. 3. 2022 v Jihlavských listech.