Výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy
ČT 24 | 20:00 | Pořad: 90' ČT24
Zuzana TVARŮŽKOVÁ, moderátorka
--------------------
Před 52 lety vstoupila na území Československa vojska Varšavské smlouvy. Na oběti invaze lidé vzpomínali na mnoha místech Česka. Pietní akt se tradičně konal u budovy Českého rozhlasu v Praze. Na Slovensku se vzpomínky Bratislavy vůbec poprvé zúčastnili 3 nejvyšší ústavní činitelé společně.
Václav ŽMOLÍK, moderátor
--------------------
Sešli jsme se tady opět po roce na vzpomínkové ceremonii, kterou si společně připomeneme dobu, od které nás dělí už více než půl století. A také tehdejší dramatické události, které stály životy řadu hrdinů srpna roku 68. Položením věnců společně uctíme jejich památku. Dovolte mi, abych při této příležitosti uvítal před budovou Českého rozhlasu přítomné ústavní činitele, další představitele politického a společenského života, účastníky a pamětníky tehdejších událostí a mezi nimi také naše kolegy, pracovníky tehdejšího Československého rozhlasu. Vítáme také vás všechny ostatní. A vážíme si toho, že jste přišli, abyste si společně s námi připomněli památku těch, kdo tehdy položili své životy.
René ZAVORAL, generální ředitel Českého rozhlasu
--------------------
Vítám vás všechny před budovou Českého rozhlasu a je mi ctí, že zde mám možnost krátce hovořit v den, kdy si připomínáme dvaapadesáté výročí srpnových událostí z roku 1968. Jsem rád, že mezi přítomnými vidím několik přímých účastníků tehdejších bojů a že se alespoň s některými z nich mohu znovu osobně setkat a říci jim, jak moc si vážím jejich osobní statečnosti, se kterou se do srpnových bojů o rozhlas zapojili. Sám patřím ke generaci, která vpád vojsk Varšavské smlouvy v noci z 20. na 21. srpna roku 1968 nezažila. Všechny informace o této době čerpám ze vzpomínek pamětníků, studiem historických pramenů, z vyprávění rodičů a blízkých. Cenným zdrojem informací jsou i rozhlasové nahrávky z této doby. Musím obdivovat osobní statečnost, nasazení mých tehdejších kolegů, kteří se snažili přes neustávající střelbu na ulici a posléze i v budově vysílat tak, aby zabránili panice a zbytečným ztrátám na životech, aby zajistili posluchačům co nejkompletnější informace o pohybu vojsk na našem území a přinášeli aktuální informace a zprávy o vývoji situace. V bojích v okolí rozhlasu na místě zahynulo 16 lidí. Na následky zranění či na jiných místech republiky pak několik desítek dalších. Milionům ostatním se od základu změnil život. Nadějný proces budování svobodné společnosti se zhroutil a po dlouhých 21 let byla potlačována svoboda, překrucována pravda o celosvětovém dění. Říká se, že historie má z konce opakovat. Nedovolme ale prosím, aby se opakovaly chvíle, kdy lidé museli přijít k Českému rozhlasu a bránit jej, kdy museli usilovat o to, aby svobodné vysílání pokračovalo a nebylo přerušováno. Český rozhlas vždy v dobách kritických pro český národ působil jako jého stmelující prvek. Jeho hlas byl slyšet. Vždy pomáhal, vysvětloval, uklidňoval či burcoval k boji. Věřím, že tento hlas svobody a nezávislosti bude znít nadále v našich vzpomínkách a neutichne ani v budoucnu. Vzpomeňme, prosím nyní společně na všechny, kteří zde před rozhlasem padly a zaplatili daň nejvyšší. Poděkujme všem, kteří projevili osobní statečnost a boj s okupanty nevzdali. Je naší povinností na jejich činy nezapomenout a připomínat je novým a novým generacím a nedopustit, aby svoboda a demokracie byly znovu potlačeny. Děkuji, že jste přišli před budovu Českého rozhlasu. Děkuji, že jste mě vyslechli.
Miloš VYSTRČIL, předseda Senátu /ODS/
--------------------
V roce 1968 před půlnocí 20. srpna k nám vnikly okupační armády pěti států Varšavské smlouvy v čele se sovětskou armádou. Do konce roku 1968 nám to přineslo 137 mrtvých, 500 těžce zraněných a stovky zraněných lehce. To ale nebylo všechno. To, co jsme zejména sklidili, bylo ponížení tehdy obyvatel Československé socialistické republiky, ponížení Čechů a Slováků. Lámání tisíců, možná statisíců charakterů nebo alespoň jejich nalomení provázelo další období. Ztratili jsme další část své svobody, hrdosti, nezávislosti a svébytnosti. O to důležitější je si připomenout, že se tak nestalo u všech z nás. Že tady byli hrdinové, kteří se nevzdali své svobody, nenechali si zlomit charakter například kvůli svým ambicím, kvůli svým dětem, kvůli tomu, že prostě měli strach. Nechci dnes soudit. Jenom připomínám, ale bojovali, nevzdali se, neutekli, kladli odpor. Já jim všem za to chci velmi poděkovat. Velmi si toho vážím a jsou dnes velmi důležitými posly pro dnešek. Ještě jednou jim za to všem děkuji. Zároveň si řekněme, že události srpnové nám přinášejí poučení i pro dnešek. Tím prvním zásadním poučením je, že závislost na jakékoliv silné nedemokratické zemi je smrtící, protože přináší lámání charakterů, přináší mrtvé, těžce zraněné, přináší nesvobodu, ztrátu nezávislosti, svébytnosti, suverenity. Mějme to na paměti. Je to mnohem důležitější než majetkové a hmotné výdobytky, ke kterým se spousta z nás bohužel dneska především upíná. Prosím, vezměte poučení v současných dnech velmi vážně. Druhé poučení, které vidím je, že pokud vidíme kolem nás, že někomu hrozí to samé, co nás potkalo v roce 1968, že k tomu nemůžeme být lhostejní, že nás to musí zajímat, že proti tomu musíme protestovat a musíme dělat všechno pro to, aby někoho jiného nepostihl náš osud. V tomto případě chci poděkovat všem představitelům vlády, ústavním činitelům, že tak činí a že skutečně se významně proti dění v Bělorusku ohrazují. Na závěr ještě jednou děkuji všem z vás, že jste přišli a děkuji za to, že to, co si tady dneska připomínáme, nebudeme mít na paměti jenom dnes, ale že o tom budeme vědět a mluvit i zítra a pozítří, za rok, za 10 let a hlavně, že se podle toho dokážeme chovat. Děkuji za pozornost.
Petr FIALA, předseda strany, místopředseda sněmovny /ODS/
--------------------
Scházíme se tu opět symbolicky na místě, které se stalo již tradičním pro vzpomínku na jednu z nejtragičtějších události našich novodobých dějin. Od okupace v srpnu 1968 nás dělí už 52 let. To jsou takřka 3 generace. A přesto nezapomínáme a nesmíme zapomenout. Vpád takzvaných spojeneckých vojsk v čele se Sovětským svazem do Československa byl tehdy největší vojenskou operací v Evropě od konce druhé světové války. Kdo by ale chtěl tehdejší tragické události zúžit na geopolitiku a tím je omlouvat, tomu je potřeba vzkázat, že v tomto případě geopolitika na sebe vzala tvář sprostého zločinu a zvůle. Kdo by chtěl okupaci zlehčovat s tím, že taková byla doba, tomu je potřeba říct, že šlo o přepadení a nezákonnou a neodůvodněnou vojenskou agresi podle všech dohod a norem i tehdejší doby a kdo by chtěl okupaci Československa označovat za nějakou chybu tehdejšího politického vedení okupačních vojsk, ten prostě lže, protože okupace byla přirozenou součástí imperiální politiky Sovětského svazu a důsledkem zločinné ideologie, která tehdy ovládala část světa. Takže samozřejmě nikdy nesmíme zapomenout na roli komunistů v těchto událostech a v tom, co následovalo. Během 20 let po roce 1968 okupační vojska a komunističtí normalizátoři ve vedení státu zničili a zdevastovali téměř vše, co než nestihli zničit a zdevastovat komunisté předtím. Když mnozí z nás dnes mají vizi a cíl, aby se Česká republika vrátila mezi nejvyspělejší země světa, tak chci připomenout, že jsme tam už jednou byli, dokud moc neuchvátil v roce 1948 komunisté a nezavedli tady totalitní režim. Režim plný násilí, stagnace a morálního úpadku. Vojenská okupace v srpnu 1968 byla toho součásti a byla jedním z tragických vyvrcholení tohoto smutného období našich dějin. Dámy a pánové, stále tu žije dost lidí, kteří si živě pamatuji tu noc, ty dny, ty měsíce po vpádu okupačních vojsk. Události, které vzali lidem poslední iluze o tom, že komunismus může mít lidskou tvář, že Sovětský svaz je náš přítel a podobně. Statisíce lidí bylo vyhozeno ze svého zaměstnání, statisíce lidí bylo perzekuováno, statisíce lidí vyhnala okupace z vlastní země. A těm, kteří zůstali se kolaborující vládnoucí třída chovala jako k zajatcům v okupované zemi. Ano, to všechno nesmíme zapomenout a máme povinnost si to pravdivě připomínat. A kdo si tehdejší události pamatovat nemůže nebo nechce, může dnes v přímém přenosu sledovat dění v Bělorusku. I zde se lidé obávají, že země bude, v uvozovkách, zachráněna vojskem svého souseda. Ano, opět z Moskvy. Nepřihlížejme tomu mlčky. Mysleme na vlastní tragickou zkušenost. Držme palce lidem v Bělorusku, aby se jim dostalo spravedlivých demokratických voleb, aby byli propuštěni političtí vězni, aby skončilo násilí na občanech. A udělejme vše, co je v našich silách, aby jejich úsilí o demokratizaci země nepřekazila vojenská okupace, tedy podobný zločin a zvůle, jaká se stala nám před 52 lety. Dámy a pánové, nezapomeňme na tuto zkušenost. Vzpomínejme na oběti a statečné lidi. Važme si svobody, važme si suverenity, važme si demokracie a važme si práva na vlastní cestu. A dělejme takovou politiku, která už nikdy nepřipustí, aby Česká republika byla mimo hranice demokratického západu, protože jedině to nás ochrání před tím, aby se srpen 1968 už nikdy v žádné podobě nemohl u nás opakovat.
Jan HAMÁČEK, ministr vnitra, předseda strany /ČSSD/
--------------------
Je tomu už více než půl století, kdy se naše země probudila a lidé zjistili, že jsou obsazování cizími vojsky. V šoku a s pocity bezmocného vzteku sledovali kolony obrněnců, které se na ně uprostřed noci vyvalili a působili jako zjevení ze zlého snu. Sebelítost ale velmi rychle vystřídal vzdor. Naši občané se chtěli okupantům postavit. Netušili však, že ti, kteří je měli vést a chránit, jimž věřili a na, jejichž vůdcovské schopnosti se spoléhali, zcela selžou a nakonec je zradí. Zatímco lidé vyšli do ulic, aby holýma rukama bojovali za naši svobodu a riskovali tím zranění a smrt, vedení státu působilo bezradně. Dubček a jeho lidé neměli pro tuto situaci, se kterou přitom museli počítat, připravenu žádnou strategii. Zpráva o invazi je zastihla během jednání předsednictva ústředního výboru KSČ a zjevně je zaskočila. Už to samo o sobě nesvědčí o lídrovství schopnostech tehdejších populárních politiků. Dubček a spol selhali už před invazí a v den jejího zahájení. To horší z jejich strany však mělo teprve přijít. Národ se nechtěl okupantům podat a do konce roku 68 zaplatilo za své hrdinství životem 137 Čechoslováků. Těžce zraněných bylo na 500, ale vůli občanů k obraně svobody tím Brežněv nezlomil. Zato velmi rychle zlomil vedení státu. Až na jednoho. Pouze František Kriegel měl dost síly a odvahy nepodepsat ostudný moskevský protokol. Lidé na ulicích hlasitě skandovali Dubček, ale netušili, že on mezitím spolu s dalšími legitimizoval okupaci, zavázal se k čistkám, cenzuře a k zahájení normalizace. Návrat svých představitelů ze Sovětského svazu lidé oslavovali, ale ono už nebylo co slavit. Jejich oblíbenec je v krizi neochránil, ale prodal. Aby si udrželi moc, ztratili čest a nakonec ztratili tu moc a lidé, kteří věřili, ztratili iluze, mnozí z nich práci a budoucnost. Nicméně toto všechno se událo před půl stoletím. Dnes žijeme v jiné době a může se zdát, že naši svobodu nic a nikdo už nedokáže ohrozit, ale to taky může být jenom iluze. Stále je na světě vláda, která se nezříká okupace cizích území a my jakkoliv jsme skrytí pod ochranným deštníkem NATO a Evropské unie se nemůžeme tvářit, že se nás to netýká. Svobodu přitom nemusíme ztratit v důsledku cizí invaze, přijdeme o ni, i když ji sami zradíme, protože ono to Pražské jaro v šedesátém osmém neumřelo hned pod pásy tanků, ono umíralo postupně v důsledku zrady, zbabělosti, touhy udržet se stůj co stůj, deficitu, lídrovství a přizpůsobení se zájmu okupantů. A srpen 68 podle mého názoru ukázal, že v dobrých dobách může stát v čele země prakticky kdokoliv, ale to se může vymstít, když přijde vážná krize. Ta prověří, kdo na to má a kdo ne. Tu cenu za nekompetentní vedení pak platí všichni. Chaos a nepřipravenost protagonistů Pražského jara potom vystřídala panika, snaha zachránit si vlastní existenci a to vedlo třeba k přijetí hanebného pendrekového zákona, pod který se podepsal Dubček, Svoboda, Černík. A ten zákon umožnil mlácení a masové perzekuce odpůrců okupace. Lidé, kteří mimo jiné hrdinně bránili tuto budovu, aby Čechoslováci a svět věděli pravdu o invazi, si samozřejmě zaslouží absolutorium. Ukázali jsme se jako statečný národ jen, bohužel selhali elity. Ty prokázaly státnickou neschopnost a pak pošlapaly svobodu, nezávislost médií, legitimitu práva a nadřadili osobní zájmy nad zájmy milionů občanů. Toto si ze srpna 1968 pamatujme, protože tanků se asi teď bát nemusíme, selhání elit ano. Ono to selhání osmašedesátníků nebylo o tom, že zůstali u vlády, ale jak vládli, že vlastně do puntíku plnil instrukce okupantů. On politik může ponížit sám sebe, může se sklonit před tíhou nevyhnutelného, může obětovat svou hrdost a udělat velké kompromisy s mocí silnější než on, ale nikdy by neměl obětovat občany. Může Pražského jara, kteří byli u moci do roku 69 nechali nárok na holičkách, invazi nevzdorovali, občany nechránili, snažili se přizpůsobit ve všem přáním Moskvy. A pak se ptám, čím se taková vláda liší od té vlády okupantské a ten rozdíl je čistě marketingový. Jiná forma ale stejně zadržený obsah vládnutí. A pokud se z toho osmašedesátého nabízí nějaké poučení, tak bych jedno měl. Když vybíráme ty, kteří stojí v čele státu, tak mysleme na to, jak se zachovají, když budou před zkouškou. Nemysleme jenom na dny zalité sluncem, ale mysleme na to, jak ti, do kterých vkládáme svou důvěru, obstojí v dobách krizových a zlomových.
Zuzana ČAPUTOVÁ, slovenská prezidentka
--------------------
Tyto události jsou od toto, aby se stali součástí paměti každého obyvatele Slovenské republiky. Tato paměť zahrne naší historickou zkušeností a hodnoty, které pak jsou ty nejdůležitější. Těmito hodnotami jsou státní suverenita, suverenita občanů jako jediného zdroje státní mocí. Právě proto, že před víc než půl stoletím byla naše suverenita brutálně pošlapaná. Víme velmi dobře, proč se už nic takového nesmí nikdy stát. V roce 1968 velká část společnosti uvěřila tomu, že i v tehdejším zřízení bude možné, aby jsme opojnou a nenásilnou cestou dostali k vztahu, že stát bude respektovat základní práva a svobody občanů. Události ze srpna 1968 i to, co následovalo po nich, prý jsou smutný důkaz, že tato představa byla jenom dobovou iluzí. Každou změnu k lepšímu, ke které došlo v Česku a na Slovensku vládnoucí garnitury státu Sovětského bloku vnímaly jako svoje přímé ohrožení. Obávali se, že naše demokratizace spustí dominový efekt, v důsledku kterého by mohli i oni přijít o mocenský monopol. Proto k nám poslali tanky a tím zničili teorii, že socialismus může být i demokratický. Brežněv, tehdejší nejvyšší představitel Sovětského svazu, byl při zdůvodňování toho, proč vydal rozkaz na okupaci Československa, neobvykle otevřen. Alexandru Dubčekovi do očí povídal, že tanky přijeli, protože naše země, cituji, leží v oblasti, kam se v druhé světové válce dostala noha Sovětského vojáka, protože nás neposloucháte, cítíme se tím ohroženi. Výsledky druhé světové války jsou pro nás nedotknutelné a budeme je bránit za cenu nebezpečenství nového válečného konfliktu. Všichni víme, jak tragické byly následky této velmocenské zvůle, když se uplatňovala proti nadějím a očekáváním našich občanů. Jen tu při univerzitě Komenského byli zastřelení Hanka Košařová, Jan Holík a Stanislav Sivák. Obecně byli i v Popradě, Košicích. Zlovůle velmoci pokračovala tím, že na čelo státu dosadila lidi, kteří neměli žádné zábrany profitovat z národní katastrofy. Teď se to se nám připomíná, že suverenita státu není samozřejmostí. Je to hodnota, která si vyžaduje, aby ji státní reprezentace odhodlaně bránily právě proto, že jsme srpen 1968 v naší zemi zažili a víme, jakého zločinu se kdekoliv na světě dopustí každý, kdo neuznává a nerespektuje lid jako jediný zdroj státní mocí, a kdo své vlastní mocenské postavení nadřazuje nad suverenitou státu.
Igor MATOVIČ, premiér Slovenské republiky
--------------------
Tyto dějiny, který bychom mohli nazvat taky takovým symbolem zrady, kdy jsme si žili v nějakém socialistickém společenství a mysleli jsme si, že táhneme spolu. Zradu našich přátel potichu, bez nás, se dohodli na spiknutí proti nám, jen protože lidé na Slovensku, v Československu chtěli ten socialismus trošku poupravit. Toužili, aby získal lidskou tvář. Naším bratrům a sestrám socialistického bloku se to nelíbilo. Nebyli schopní přijít a říct nám to do očí a říct: "Lidi, proč jste se tak rozhodli? Proč to děláte? Co se vám nelíbí? Zkusme se dohodnout." Ne. O nás bez nás se dohodli a vtrhli sem pod rouškou tmy. Pan předseda Kolár povídal, že například Rumuni odolali tomu pokušení nebo necítili, že to je správné. Ti ostatní sem přišli okupovat zemi, potlačovat svobodu, protože jsme měli jiný názor. Za názor na nás přišli s tanky. Na tomto místě podle mě vznikla nejkrásnější fotka, kterou Slováci mají. Jak rozervaný chlapík stojí košili stojí sám proti tanku. Ladislav Bělík, až následně došlo na to, že je autorem této fotografie, když jeho dětí, manželka našli někde ve starém domě a zjistili, že ta fotografie, která obletěla svět. Pak je spojovala nějaká jiná světová agentura a zjistili, že to bylo jejich majetkem. Fotografie povídá, že tato fotografie je symbolem zrady ze strany našich bratrů a sester ze socialistického bloku, tak zároveň ta fotografie je symbolem, si myslím, klíčové slovenský vlastnosti, kterou máme. To je odvaha. Odvaha postavit se zjevnému nepříteli, odvaha postavit se mu s holou hrudí, s holými rukami. Lidé, kteří tehdy byli zničení a pokoření, se cítili zrazení, naplnily těch 20 roků bojem za svobodu, svůj boj do vítězného konce a dnes si tu svobodu společně užíváme.
