Projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila na konferenci 20 let Česka v EU

Textový přepis projevu předsedy Senátu Miloše Vystrčila na konferenci 20 let Česka v EU, který přednesl dne 30. dubna 2024.

Vážený pane předsedo vlády,  vážená paní 1. místopředsedkyně Poslanecké sněmovny, pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážení ústavní činitelé, Vaše Excelence, vážené paní velvyslankyně, velvyslanci, dámy a pánové, vzácní hosté,

ve dvacátém století prošlo lidstvo ve svých dějinách poprvé dvěma válkami. Tyto války zasáhly celý svět, a proto je také někdy nazýváme válkami světovými. V obou případech byla ohniskem těchto válek Evropa. Pravděpodobně také proto začal po skončení té II. světové války v Evropě vznikat koncept spolupráce evropských zemí, který by zajistil Evropě trvalý mír, svobodu a prosperitu.

Na začátku byl vznik společenství šesti států, šesti zemí – Belgie, Francie, Itálie, Lucemburska, západního Německa a Nizozemí. Toto společenství se nazývalo Evropské společenství uhlí a oceli.

Jak je tomu dnes. Dnes v roce 2024 po více než 70 letech rozvoje a spolupráce pokrývají velkou část Evropy území celkem 27 států, které jsou společně členy jednoho společenství, a to společenství se nazývá Evropská unie.

Rozšiřování Evropské unie probíhalo postupně. A právě před 20 lety, přesně, zítra, 1. května 2004 se počet členských zemí EU ze dne na den změnil. Změnil se z 15 na 25. A my si dnes připomínáme, že šlo vůbec o největší rozšíření.

Zároveň si připomínáme, že šlo o velmi odvážný krok, tehdy 15 členských zemí, které se rozhodly zvýšit počet členů EU o plné dvě třetiny na více než jeden a půl násobek původního počtu členů.

Sluší se k tomu také připomenout, a už to tady zaznělo, že z deseti vstupujících zemí bylo osm z nich postkomunistických nebo to byly bývalé součásti rozpadlých komunistických zemí.

Myslím, že je dobře, a že je důležité, si to dnes v Česku tady na Pražském Hradě, v srdci Evropy znovu uvědomit a že je dobře když nahlas tehdejší patnáctce členských zemí poděkujeme. Když poděkujeme Belgii, Francii, Itálii, Lucembursku, Německu, Nizozemí, Řecku, Dánsku, Portugalsku, Španělsku, Velké Británii, Finsku, Irsku, Rakousku a Švédsku. Když jim poděkujeme za jejich důvěru a za to, že jsme dostali příležitost.

Jak jsme tedy dopadli. Troufám si říci, že jsme nezklamali. Po našem vstupu do EU se naše kvalita demokracie a životní úroveň jednoznačně zvýšily. Náš hrubý domácí produkt je dnes na 90 procentech průměru Evropské unie. Před naším vstupem do EU to bylo o 10 procentních bodů méně. Ratingové agentury řadí Českou republiku na špičku mezi deseti zeměmi, které do Unie vstoupily v roce 2004. To vůbec nejsou špatné výsledky. Ale myslíme si, že to stačí?

Jsem přesvědčen, že si zároveň musíme přiznat, že růst a rozvoj České republiky nedopadá na všechny stejně, a nůžky mezi kraji a mezi našimi regiony se rozevírají. Příčinou může být i to, že ztrácíme původní účel, pro který bychom měli konat a že například rozvojové prostředky z rozpočtu EU poskytované na politiku soudržnosti nevyužíváme dostatečně účelně a dostatečně účinně. Měli bychom se v tom zlepšit.

Velkou překážkou a to si myslím, že je překážka i pro celou EU, je rostoucí byrokracie a je vlastně jedno, jestli přibývají papíry nebo soubory v našich počítačích. Máme v České republice pořád na čem pracovat.

Jak jsem už říkal. O podobné reflexi a účelnosti našich kroků můžeme mluvit i na celoevropské úrovni. Nestačí, prosím, si dávat jenom veliké a ušlechtilé cíle. Musíme se také chovat racionálně a nejdříve vytvořit bezpečný prostor, zbavit se strategické závislosti a neignorovat další nutné podmínky pro realizaci našich ambiciózních cílů. Někdy mám tendenci říkat, že máme často chuť ignorovat i fyzikální zákony.

Nesmíme totiž zapomínat, že na našem prahu už přes dva roky zuří válka, a Rusko je pořád stejně agresivní jako bylo 24. února 2022. Evropská unie Ukrajinu zásadně podpořila a podporuje. Měli bychom však podle mého názoru dělat víc. Nejen pro Ukrajinu, nýbrž také pro ostatní kandidátské země. Je to v našem společném zájmu!

A tak mě napadá, kam se to jenom vytratila odvaha, kterou mělo těch 15 členských zemí, když se rozhodly před 20 lety přijmout 10 nových členů? Nepřešlapujeme příliš? Neztrácíme odvahu a rozhodnost? Neztrácíme důvěru dalších zájemců o členství? Neztrácíme zároveň i mnohem víc?

Možná nám berou odvahu naše vnitřní problémy. Máme obavy z krajní pravice, máme obavy z extremistů a populistů. Od firem i od občanů slyšíme stížnosti na přílišnou regulaci a byrokracii.

Navíc, a to je podstatné, zvykli jsme si žít a žijeme na dluh. Deficitní rozpočty a prohlubování strategické závislosti na autoritářských režimech dnes bohužel připouští většina členských zemí EU. Podívejme se na jejich rozpočty.

Agresivní Rusko a nevyzpytatelná Čína i naše vlastní problémy ohrožují naši jednotu a naše odhodlání. Dosáhli jsme mnohé, ale musíme pokračovat jinak, musíme některé přístupy změnit.

Evropská unie zítřka musí být nezávislejší. Evropská unie zítřka se musí vrátit zpátky ke svým kořenům a neztrácet ze zřetele svůj původní záměr a hodnoty. Záměr vybudovat bezpečný prostor, prostor beze strachu, prostor ve kterém se můžeme svobodně rozvíjet, svobodně se pohybovat, vzdělávat se, stavět, obchodovat.

Jen pokud obstojíme ve světové konkurenci, budeme moci být nadále lídrem, budeme moci být nadále příkladem. Musíme být Evropskou unií, která se staví k současným výzvám čelem. Musíme být Unií, která nevyčkává, ale která koná, která rozhoduje.

Společná ochrana našich obyvatel, úcta k právům jednotlivce, svoboda slova a médií, respektování mezinárodního práva, společenská solidarita nebo ohled na životní prostředí. Jedině země s těmito vlastnostmi jsou schopné dlouhodobě žít v míru a zaručit svým občanům i firmám správné prostředí pro život a pro podnikání.

My v Česku jsme v poslední době možná více brali, než dávali. Mohli jsme podlehnout dojmu, že vstupem do Unie máme splněno. Dnes se ukazuje, že tomu tak není.

Jak tedy můžeme chránit ty nejzranitelnější z nás, jak můžeme chránit menšiny nebo životní prostředí nebo demokracii jinde na světě, když oslabujeme naši schopnost zajistit sami sobě svobodu, zajistit sami sobě bezpečí?

Věřím, že dnešní výročí, výročí jako jsou tato, nám umožní se zastavit, a třeba se i pochválit za to, co jsme dokázali, není toho málo. Ale zároveň, a možná především, bychom si také měli uvědomit, že někde selháváme.

Přispěli jsme jako Česko, jako Evropská unie k fungování jedinečného prostoru, jedinečného prostoru míru a prosperity a nyní je naším prvořadým úkolem přispět k tomu, abychom ho společně s ostatními dokázali ochránit. Nebo ještě lépe ochránit a rozšířit.

Přeji nám všem, dnešní výročí, k tomu všemu, dostatek síly a odvahy.