Projev předsedy Senátu Miloše Vystrčila při příležitostí 79. výročí Pražského povstání u Českého rozhlasu

Textový přepis projevu předsedy Senátu Miloše Vystrčila při příležitosti 79. výročí Pražského povstání a konce II. světové války, který přednesl dne 5. května 2024 před budovou Českého rozhlasu.

Vážená paní předsedkyně Poslanecké sněmovny, vážený pane první místopředsedo Senátu, paní místopředsedkyně Poslanecké sněmovny, vážení ústavní činitelé, vážený pane ministře, Excelence, vážený pane primátore, vážení váleční veteráni, vojáci, policisté, zástupci spolků, dámy a pánové, vzácní hosté a zejména vy, co jste sem dnes přišli.

Před 79 lety 8. května 1945 ráno zaznělo ve vysílání Československého rozhlasu „je právě sechs hodin“. A následně už bylo vysílání pouze české a hrály se zakázané české písničky. Další vývoj události byl velmi rychlý. Ve 12 hodin 33 minut již Český rozhlas „volal o pomoc české četnictvo, české policisty, vládní vojáky“. A ve 12 hodin 45 minut už Český rozhlas „volal o pomoc vše české, protože esesáci vraždili české lidi“. Začal boj o Český rozhlas. Začalo Pražské povstání.

My jsme se dnes, dámy a pánové, sešli tady u budovy Českého rozhlasu, abychom si připomněli naše hrdiny, abychom si připomněli ty, co stáli na pražských barikádách a abychom si připomněli ty, co na pražských barikádách také padli. Sešli jsme se také proto, abychom si připomněli hodnotu a význam tohoto odkazu pro dnešek, pro nás, protože my jsme odkazu Pražského povstání nositeli.

Boje na pražských barikádách v květnu 1945 jsou totiž zásadní historickou událostí. Pražské povstání představuje počtem bojovníků i počtem obětí největší bitvu českého národa za svobodu na vlastním území. Žádná větší bitva tady nebyla. Pražské povstání je hrdinným vzepětím, ve kterém jsme dokázali, že náš lid a zejména naši vojáci se nikdy nesmířili s Mnichovskou dohodou a s potupnou kapitulací nebo nebojem v roce 1938. Květnové povstání v Praze můžeme s hrdostí a sebevědomím srovnávat například s podobnými událostmi, jak tady už zaznělo, v srpnu 1944 v Paříži nebo v srpnu 1944 ve Varšavě a nebo to byla dubnová povstání roku 1945 ve městech jako Janov nebo Turín.

Při pražském květnovém povstání bojovali a umírali čeští vlastenci a díky Českému rozhlasu mohl sledovat tento hrdinný boj celý národ. Povstání totiž mělo národní charakter. Počet známých obětí činí v současné době bezmála 3 tisíce, a toto číslo není konečné. Počet bojovníků a podporovatelů, kteří se do Pražského povstání přímo nebo nepřímo zapojili, byl velký.  Odhaduje se, že přímo bojovalo sto třicet tisíc občanů a další čtrnáct tisíc partyzánů. Partyzánů ruských, běloruských i ukrajinských. Dalších sto tisíc Pražanů stavělo barikády. Do boje, jak už jsem říkal, se zapojili také čeští vojáci, zklamaní tím, jak se chovali politici v roce 1938. A Pražského povstání, na to se někdy zapomíná, se zúčastnilo více než 4 tisíce českých policistů. Jedním z největších hrdinů Pražského povstání jsou mladí lidé, lidé bez bojových zkušeností, lidé kteří byli vychovaní jako sokolové, jako skauti, kteří vzpomínali na tradice našich legionářů. A my bychom na to neměli zapomínat.

Věřím, že všichni dnes víme, že velitel Pražského povstání byl generál Karel Kutlvašr a je dobré a důležité si dnes připomenout, co řekl na tiskové konferenci 22. května 1945 a já Vám, dnes tady, jeho slova připomenu:

„Barikády a společný boj se zbraní v ruce nás spojily ještě daleko více než samotná okupace. Společná a jednotná byla naše barikáda, jedno a společné bylo nebezpečí pro nás pro všechny. Rozhlas vysílal na jedné a společné vlně a všichni mu stejně a podobně rozuměli. Nebylo neshod ohledně cíle a konečného požadavku. Všichni byli tvrdě, zásadně, nekompromisně proti okupaci a Němcům… Ač všichni bojovníci na barikádách vykonali vzorně a hrdinsky svůj úkol bojovníků za svobodu, považuji za svou povinnost zvláště zdůraznit odvahu a statečnost české pražské mládeže. Chlapci a děvčata ve věku 16 až 18 let, nevycvičení, dokázali pravé divy udatnosti…“

Já to tady připomínám a ptám, co my dnes? My dnes pořád splácíme dluh obětem. Je naší povinností a bytostným zájmem, abychom dokázali všechny oběti Pražského povstání identifikovat a abychom odčinili nepochopitelné zastavení pátrání po obětech v roce 1948. Vojenskému historickému ústavu za jeho práci a vydání publikace „Padli na barikádách“ patří naše velké poděkování. Ale tím jeho práce nekončí. Je potřeba jasně říci, jak proběhlo Pražské povstání, kdo byl v čele odboje a kdo se do odboje zapojil. A připomenout si, že to bylo celonárodní povstání, že to byl odboj českého lidu.

A co je naší hlavní povinností? Naší hlavní povinností a úkolem je nezapomínat na odkaz povstalců – bojovníků Pražského povstání, kdy se společně a bez rozdílu hrdinně postavili zlu, postavili se diktátu a nesvobodě, přinesli oběti, získali respekt a zvítězili. Budiž to pro nás a naši současnost základním poučením. Budiž to pro nás poučením a řekněme si, že nesmíme nikdy zapomenout na větu brigádního generála Karla Kutlvašra z jeho vystoupení na tiskové konferenci: „Společná a jednotná byla naše barikáda, jedno a společné bylo nebezpečí pro nás pro všechny.“

Děkuji Vám za pozornost a prosím nezapomínejme!