Návrh na konání veřejného slyšení Senátu na téma „Zákon o podpoře bydlení“

čas 17:05:12 – 17:08:28:

Vážený pane předsedající, vážená paní předkladatelko, kolegyně, kolegové, já, protože za chvilku budeme hlasovat – předpokládám, že schválíme konání toho veřejného slyšení, tak si pro záznam i pro to, aby bylo jasné, o čem hlasujeme, dovolím zopakovat některé věci, které jsou pro ta veřejná slyšení, která pořádáme, důležitá.

První je, že veřejné slyšení je jen něco o málo důležitějšího než je plénum Senátu, které máme dnes. A v tomto duchu má probíhat. Organizátorem a tím suverénem je Senát, senátorky a senátoři, kteří podle paragrafu 144 našeho jednacího řádu mají se znalci a jinými osobami prostě zjišťovat věci, které se týkají projednávané otázky, kterou má Senát ve své působnosti. Jinými slovy není to žádná konference, ani žádné informování ostatních jak, kdy a proč se mají chovat a co mají dělat. To prostě není žádné školení. Veřejné slyšení je možnost, kdy senátorky a senátoři se těch přizvaných mají možnost ptát na to, co se stalo, proč se stalo, jak se stalo. Případně jaké mají zkušenosti. A v tomto smyslu by to mělo býti vedeno.

A s tím tedy souvisí potom ten výsledek veřejného slyšení, protože to není tak, že by tady byl nějaký okruh lidí, který byl někým zvolen apod., tak nemůže končit nebo nemělo by končit – může, ale nemělo by končit žádným usnesením nebo nějakými závěry všech. Můžou tam být vyčleněny jednotlivé názory, sepsány jednotlivé názory, jednotlivé návrhy, které padly, ale není to tak, že se má pak jako globalizovat a usnášet se na něčem, co jako obecně platí. Protože to by nejdříve musel proběhnout nějaký výběr, který je dán něčím, co má nějakou objektivitu, atd.

A poté potom s tím, co na tom veřejném slyšení zazní, tak se pracuje tak, že – zase přečtu – vyhotovuje se protokol, jehož součástí jsou údaje o jeho konání, účasti na něm, úplné texty vystoupení v rozpravě a písemně podané návrhy a stanoviska účastníků. Protokol je veřejný. To znamená, není to tak, aby nyní poté, co tedy se někdo, kdo tam zrovna přišel, na něčem usnese nebo udělá nějaký závěr, že to je jako závěr nějaké instituce nebo nějakého institutu. Je to tak, že je to věc, která se koná – nebo slyšení, které je konáno pro senátory. A ti potom, ti senátoři většinou by tím měli být pověřeni – my tam pověřujeme paní senátorku Janu Mračkovou Vildumetzovou a paní senátorku Hanu Kordovou Marvanovou – by měly udělat případně svoje osobní, svoje závěry. A ty potom jsou dál projednávány nebo nejsou dál projednávány v orgánech Senátu. Tak jen na to prosím upozorňuji, abychom nepřistupovali k veřejnému slyšení jako k něčemu, že si tady někdo přijde, na něčem se usnese a my pak máme nějakou povinnost. Je to naopak. Ti lidé sem přicházejí proto, abychom my je mohli vyslechnout. A následně na základě toho jsme se buď tím dále zabývali, nebo nezabývali. Děkuji za pozornost.