Senát podporuje spolupráci Česka a Tchaj-wanu. Označil ho za ‚subjekt mezinárodního práva‘
20. 7. 2022
Senátní návrhy na státní vyznamenání
20. 7. 2022
Praha, 27. schůze Senátu
Návrh směrnice Evropského parlamentu a Rady, kterou se mění směrnice (EU) 2018/2001 o podpoře využívání energie z obnovitelných zdrojů, směrnice 2010/31/EU o energetické náročnosti budov a směrnice 2012/27/EU o energetické účinnosti (Tisk EU č. N 182/13)
Neprošlo jazykovou korekturou, neautorizováno!
čas 17:44:34 – 17:50:10:
Vážený pane předsedající, vážený pane ministře, ono to možná bude tak, že ty věci, které tady říkáme, vy všichni víte, ale vzhledem k tomu, že je všichni víme, se nezdá, že by se ty věci hýbaly. Tak je možná dobré tady něco zopakovat a třeba říci nějaké příklady, jak to funguje jinde. Je to vlastně naplňování té směrnice, o které se tady dnes bavíme.
Ta první věc už tady zazněla. To jsou nízkonapěťové distribuční sítě, které stát nevlastní, ale to, co se dnes děje, že pokud v rámci nějaké sítě mají být odebírány přebytky, tak v Rakousku existuje zákon, že pokud ten, kdo produkuje přebytky, má domluvu s někým, kdo je bude odebírat v rámci jedné rozvodny – v rámci jedné rozvodny. To znamená, že vůbec nedochází k tomu, že by elektřina, uvozovkách vyrobená, musela putovat někam do nějaké elektrárny, kde se jakoby vyrábí a jde na vysoké napětí atd.
Takže standardně skutečně dojde k tomu, že on si s tím, kdo od něj odebírá tu energii, domluví nějakou cenu, za kterou ji vyrábí, a následně potom nějaké minimum si strhává distributor, vlastník té distributorské sítě v rámci té jedné rozvodny. Což je pár kilometrů, nebo dokonce stovek metrů drátů. A v tomhle případě si myslím, že je možné zákonem stanovit maximální hodnoty, které si bude distributor té elektřiny odebírat a nebude bránit k tomu, aby tady došlo k tomu, že někdo, kdo vyrábí elektřinu díky tomu, že má fotovoltaiku ve svém baráku, ji nemůže dodávat vedle do dílny nějakého kováře nebo někoho jiného, kdo ji v tu chvíli potřebuje. To je celé, takhle to standardně normálně v Rakousku funguje. V rámci jedné rozvodny jsou poplatky minimální.
A mě by zajímalo, jestli na takovém zákonu také pracujeme, protože to je zásadní věc. Pokud to dokážeme, tak se nám trh rozjede sám a nebude potřeba, abychom zaváděli další dotační programy, které potom také v některém případě mi nepřipadají úplně logické.
Ta druhá věc, s kterou jsem se dokonce setkal, je, že pokud to správně chápu, tak, abyste uspěli v Zelené úsporám, tak potřebujete mít zřízenou e-identitu. To já opravdu nevím, proč by to tak za každou cenu muselo být.
Proč to má být, že si mám zřídit elektronickou identitu, abych mohl podat žádost o Zelenou úsporám. A proč to má babička, která někde bydlí na vesnici, která vlastní jeden z těch rodinných domků, o kterém tady mluvil Rosťa Košťál, podstupovat ještě další věci, které už jí jako rozumné nepřipadají. Jinými slovy, velmi bych byl pro to, abychom se podívali na administraci a na to, zda skutečně neděláme příliš mnoho překážek při žádání o dotace, které se třeba na fotovoltaiku nebo na některé jiné věci poskytují.
A třetí věc – a to se přiznám, že tomu už vůbec nerozumím, je, že v okamžiku, kdy poskytuji dotaci například na fotovoltaiku, tak je to tak, že ono to obecně něco stojí. A právě ta skupina, která by nejvíce potřebovala, aby měla lacinější elektrickou energii, tak se jí často stává, že na tu fotovoltaiku, která by jí potom dodávala část své spotřeby energie, v podstatě nemá peníze.
A já bych očekával, že stát se bude chovat tak, když dává nějaké dotace na to, aby tady bylo více fotovoltaických panelů, tak by zároveň měl také stanovit nějaké povinnosti. A ty povinnosti by měl stanovit vzhledem k budovám, které jsou veřejnými budovami. Ať jsou to nemocnice, ať jsou to školy, ať jsou to jakékoliv úřady apod. A nerozumím tomu, proč pořád tady není povinnost, aby kdokoliv jakýmkoliv způsobem, kdo má na starosti správu nějaké veřejné budovy, když dělá jakékoliv úpravy, které souvisí s energetickou náročností, zároveň neměl povinnosti. Aby se nad tím zamyslel z hlediska vzniku nějakého dalšího zdroje energie. Protože tam by potom stát mohl slíbit nějaký příspěvek, tam když potom nainvestuje, tak je to vlastně pro všechny.
Ten můj třetí dotaz je, jestli se zamýšlíme nad tím, že půjdeme i cestou stanovení povinnosti pro všechny budovy, které máme buď na úrovni státu, nebo na úrovni krajů, na úrovni samospráv k dispozici. Aby přemýšleli o tom, jakým způsobem zefektivní své budovy. Jakým způsobem vytvoří další zdroje energie. S tím, že pokud tak učiní, tak samozřejmě by měly být nějak zvýhodněny. A to je ta střednědobá cesta, která velmi úzce souvisí se sociálním tarifem a dalšími věcmi.
Sociální tarif nedělá nic jiného – a my se o tom budeme bavit za týden, že se vezmou peníze z jedné hromady a tím pádem platí méně lidé. Ale pokud se chceme dostat někam jinam, tak musíme vytvářet zdroje, které budeme mít uvnitř této země k tomu, abychom té energie potřebovali méně z hlediska dovozu. A toho nedosáhneme jinak než tak, že ty lidi přirozeně přimějeme k tomu, aby ty zdroje vytvářeli, ať na rodinných domcích, nebo na veřejných budovách.
A tam já bych rád slyšel, jestli v tomto směru existuje nějaký koncept. Myslím tím legislativní koncept, který MPO připravilo a který vytvoří podmínky pro to, aby ti lidé měli důvod skutečně ty zdroje energie vytvářet. Děkuji za pozornost.
