Žádost prezidenta – ústavní soudci

čas 12:11:48 – 12:22:05:

Vážený pane předsedající, vážená kandidátko, vážení kandidáti na ústavní soudce, na úvod připomenu to, co už tady říkal například pan předseda školského výboru Růžička, že prezident jmenuje ústavní soudce se souhlasem Senátu Parlamentu ČR. Je zvyklostí, že tím pádem se dostáváme do situace, že prezident připraví návrhy, my je potom posuzujeme a následně buď souhlasíme, nebo nesouhlasíme. A chcete-li, tak to řeknu ještě jinak. Ten, kdo připravuje a navrhuje, je prezident. A ten, kdo potom následně posoudí kolektiv kandidátů podruhé, je Senát. A to tím způsobem, že buď tomu, aby návrh prošel, může zabránit, nebo mu nezabrání s tím, že s návrhem na jmenování soudcem Ústavního soudu souhlasí.

Dle mého názoru z toho plyne, že naší povinností jako senátorek a senátorů je zabývat se především kvalitou kandidáta. To znamená, zabývat se tím, jakou vládne erudicí, jak zná činnosti a rozumí těm věcem, které potom jednou, pokud se stane ústavním soudcem, bude dělat. A potom také se zabývat a zkoumat jeho charakter, protože to je velmi důležité. A někteří to tady už říkali, zda si umí držet svůj názor, jak je hodnotově orientován, jaký je jeho světonázor a jak to souzní s tím, jak funguje ČR, jaké hodnoty máme obsaženy v Ústavě a v Listině základních práv a svobod. A toto bychom my dnes každý individuálně před tím, než budeme souhlasit, nebo nesouhlasit, měli udělat. Měli bychom se zabývat tou kandidátkou, těmi kandidáty, jejich charakterem v širším slova smyslu a jejich erudicí, to znamená jejich znalosti v širším slova smyslu.

To, co se nám stalo, a je to takové kyselé jablko, do kterého si myslím, že jako senátor a možná i předseda Senátu bych měl dnes kousnout, je, že před hlasováním bylo období, kdy vznikla taková podivná atmosféra. A když jsem přemýšlel, čím tato atmosféra byla způsobena, tak mě napadly tři věci.

První je, že v návalu jakéhosi nadšení, protože Senát, jak jsem to já aspoň mohl vnímat, byl většinově rád, že došlo k výměně prezidenta za jiného, tady vznikl předpoklad toho, že všechno bude OK, že nebudeme mít žádné problémy, že na všechno musíme mít stejný názor a že se na všem budeme domlouvat, ne-li málem radit. Ale to v případě jmenování ústavních soudců Ústava nepředpokládá. A není správné, pokud se nám stane jako senátorkám a senátorům nebo někomu z nás, že do hodnocení kvality navrhovaného nebo té navrhované ještě zařazuje proces, jak byl navržen, jakým způsobem byl vybrán. Nám prostě nepřísluší jako senátorkám a senátorům, abychom do hodnocení navržených započítávali i to, zda se nám líbilo, nebo nelíbilo, jakým způsobem byl učiněn výběr. Opravdu nám to, prosím, nepřísluší. Naším úkolem je posoudit kvalitu těch lidí. Z hlediska charakteru a znalostí. Nikoli to, jak probíhal proces. Můžeme samozřejmě říkat, zda se nám líbil nebo nelíbil, ale nesmí to mít vliv na to, jestli ten člověk je vhodný, nebo nevhodný. Tam musí být uplatněna kritéria, která se týkají těch lidí, kteří tady před námi dnes sedí.

Druhá věc, ta je také hodně důležitá, je, že to samé platí i nejen pro senátory a senátorky, ale i pro toho, kdo navrhoval, kdo je vybral, pro jeho spolupracovníky. Může se stát, a já jsem o tom přesvědčen, že ti lidé, kteří pomáhali vybírat navržené, udělali všechno, jak nejlépe mohli. Snažil se vybrat ty nejlepší z nejlepších. Ale to neznamená, že to má být tak, že potom Senát se za týden sejde a za dvě hodiny rozhodne. Tak to prostě není. Role je taková, že přestože ti, co navrhují, jsou přesvědčeni, že všechno udělali dokonale a že nikdo dokonalejší neexistuje, tak je povinností Senátu, aby se znovu podrobně návrhy zabýval a není možné a není správné, pokud na Senát nebo na senátory je vyvíjen „tlak“ v tom smyslu – tady už není čím se zabývat, my jsme to vybrali naprosto dokonale, už nic dokonalejšího není možné udělat? Takže prosím vás, obě mince jsou špatné. Je špatné započítávat, senátorky a senátoři, do procesu hodnocení a vyslovení souhlasu nebo nesouhlasu, jak výběr probíhal a zda se nám líbí, nebo nelíbí. Ale je také špatné, aby navrhovatel, ne on sám, ale svými prostředníky, říkal: „Tady už není o čem pochybovat, my jsme vybrali ty nejlepší, my jsme pro to udělali všechno?“ Já to nezpochybňuji, jenom upozorňuji, že každý tlak vyvolává protitlak. A my jsme se dostali do situace, kdy obě dvě ty věci se v nějaké míře a v nějaké síle projevovaly a výsledkem byla ta atmosféra, ve které se dnes nacházíme.

A to třetí, co jsem k tomu chtěl říci, je, a to také není správné, že dle mého názoru některá média nebo někteří lidé podlehli názoru nebo přesvědčení, že pokud někdo ze senátorek nebo senátorů najednou pochybuje nebo říká, že se mu něco nelíbí, že to určitě je v rámci nějakého komplotu, v rámci nějaké domluvy, v rámci nějaké msty. Prosím vás, není to tak. Jsem přesvědčen, že to tak není, že pokud tady někdo ze senátorek a senátorů vyslovuje pochybnosti, tak je to jeho svaté právo a on to říká proto, že je o tom přesvědčen a že si to tak myslí. Může se stát, že většina z nás si myslí něco úplně jiného. Ale není součástí komplotu ani msty žádné strany, žádné skupiny, žádné mocnosti. A jestli tohle chceme, aby bylo hlavní zprávou v médiích před tím, co budeme souhlasit, nebo nesouhlasit s návrhy na ústavní soudce, tak děláme velmi špatnou službu této zemi jako zástupci médií, jako zástupci těch, co tímto způsobem průběh volby interpretují. Já vám tady říkám na rovinu, a chci, aby to veřejnost slyšela, není tomu tak. Je to tak, jak to tady říkal pan senátor Láska a další.

My se bavíme, udělali jsme chyby, možná někteří více, než měli, se vyslovovali způsobem, ze kterého plynulo, že to, jak ten způsob návrhu byl připraven, mu nevyhovuje a že to možná promítne do toho hlasování. Někteří zase z druhé strany příliš tlačili na to, že ten výbor je ideální a není o čem přemýšlet. Ale není to tak, že by tady byl nějaký komplot nebo tažení Senátu proti prezidentovi a naopak. Tak to prostě není. A já to považuji za důležité tady zopakovat a říci. A samozřejmě nepředpokládám, že mi všichni uvěří. Taková je politika. A teď ještě jedna věc, která tady zazněla, a to je tajná volba a k čemu je tajná volba? Já řeknu svůj názor. Nevím, jestli mám pravdu. Tajná volba vznikla proto, aby chránila ty, co volí. Protože v některých okamžicích ti, co volí, tak mohou být následně poté, když se ostatní dozvědí, jakým způsobem volili, ohroženi. Můžou být ohroženi jejich blízcí, můžou být ohroženi ve svých kariérách. Můžou být ohroženi ve spoustě jiných věcí, které by každý z vás vyjmenoval. Proto máme tajnou volbu. Aby nás chránila. Tajnou volbu nemáme proto, abychom něco nemuseli vysvětlovat, nemuseli zdůvodňovat a neměli jsme říkat, proč jsme tu danou věc učinili, když tak můžeme učinit a neohrožuje nás to. Naší svatou povinností, jako politiků, je, pokud nejsme ohroženi, tak říkat, co jsme udělali a proč jsme to udělali. A ne to neříkat, protože zrovna byla tajná volba. O tom já jsem bytostně přesvědčen. Tajná volba je jeden z pilířů demokracie, jeden z pilířů musí svobody, protože chrání ty, co volí. Ale není tady proto, abychom neříkali těm lidem, co dělám a proč to děláme. Tato desinterpretace degraduje tajnou volbu a degraduje to, proč byla zavedena a jakým způsobem vlastně má sloužit demokracii a svobodě. To je můj názor. Neříkám, že mám pravdu, ale jsem bytostně přesvědčen, že takhle bychom k tajné volbě a k tomu, zda něco máme říkat, nebo nemáme říkat, a něco máme vysvětlovat, nebo nemáme vysvětlovat, měli přistupovat. Děkuji za pozornost.