Knížky

V říjnu se pravidelně účastním v Havlíčkově Brodě knižního veletrhu. Procházím se mezi knihami a užívám si to. Mezi knížkami a jejich čtenáři je člověku hezky. Letos jsem dostal nabídku na veletrhu promluvit o knihách, které se mi více než ty ostatní vryly do paměti a třeba i měly vliv na můj další život a další konání.

Nebylo to vůbec jednoduché, ale nakonec jsem vybral 9 knížek. Z těch devíti knížek byly tři, do kterých spíše sem tam nahlížím a vlastně jsem je nikdy najednou celé nepřečetl. Jedná se o knížku od Raymonda Smullyana s podivným názvem „Jak se jmenuje ta kniha“. Kniha je plná logických hádanek a zábavných úloh, z nichž ty na začátku jsou zábavné a ty na konci již zpravidla opravdu hodně náročné. Do knížky od autorů Alberta Einsteina a Leopolda Infelda „Fyzika jako dobrodružství poznání“ nahlížím občas, abych se podíval, jak vlastně je to dávno, co jsme poprvé přišli na to, že některé věci nejsou možné a přesto někteří pořád ještě dnes tvrdí opak. Hodně se to týká například tzv. zákonů zachování. Třetí dokonce dvoudílnou knihou je kniha od velkého množství autorů s názvem „Černá kniha komunismu“. Oba díly dohromady mají více než tisíc stran a jsou plné pečlivě zdokumentovaného násilí a poprav.

Mezi tři knihy, které jsem kdysi přečetl jedním dechem patří „Stručná historie času“ od Stephena Hawkinga, „Hledání teorie všeho“ od Kitty Fergusonové a má snad nejoblíbenější „Snad ti nedělají starosti cizí názory“ od Richarda Feynmana. První dvě knihy jsou o vynikajícím teoretickém fyzikovi Stephenu Hawkingovi, který ač nevyléčitelně nemocný se stal celebritou a všemi obdivovaným vědcem. Kniha „Snad ti nedělají starosti cizí názory“ je velmi povzbuzující a nesmírně inspirativní, posiluje sebevědomí, učí pokoře a je zábavná. Richard Feynman byl geniální teoretický fyzik s naprosto nenapodobitelným smyslem pro humor a velmi poučnou schopností využití podobenství a nadsázky.

Poslední trojici knih potom tvoří „Jasnější než tisíc sluncí“ od Roberta Jungka, drobná knížečka s básní „Já se tam vrátím“ od Františka Halase a dlouho rozečtená kniha „Na okraji rozumu“ od Stephena Budianskyho. Popis Roberta Jungka o tom, jak za druhé světové války byly za neuvěřitelně krátký čas vyrobeny atomové bomby, které byly svrženy na Hirošimu a Nagasaki je fascinující a hrozivý zároveň. Film „Oppenheimer“ jsem neviděl, ale podle vyprávění může být kniha jakýmsi jeho předchůdcem. „Já se tam vrátím“ je báseň, kterou považuji za „hymnu“ Vysočiny a „Na okraji rozumu“ je kniha o Kurtu Gödelovi, jednom z nejlepších matematiků všech dob, který se narodil v Brně a jehož dílo upozorňuje, že poznatelnost světa či vesmíru má své hranice a že je důležité, aby se s tím člověk dokázal smířit a vyrovnat.

Na konci již jenom dodám, že můj článek nemá žádný speciální závěr kromě snad toho, že je moc fajn, že máme knížky a že je můžeme číst.

Zveřejněno v listopadových číslech obecních zpravodajů v senátním obvodu 52 – Jihlava.