Ceny Paměti národa pro osobnosti z Vysočiny

Společnost Post Bellum (přeloženo z latiny „post bellum“ znamená „po válce“) oceňuje od roku 2010 každoročně pamětníky útlaku komunistickým a nacistickým režimem. Mezi do dnešního dne 66 laureáty jsou váleční veteráni, političtí vězni, odbojáři, přeživší holocaustu, perzekvovaní spisovatelé či představitelé undergoroundu, skauti, příslušníci církví a mnozí další.

V letošním roce jsem měl 17. listopadu možnost se opět zúčastnit, poprvé i za přítomnosti českého prezidenta, udílení cen Paměti národa, které probíhalo v Národním divadle a bylo také živě vysíláno Českou televizí. Přestože se může tedy zdát, že vše důležité bylo možné vidět v televizi, dovolím si přidat několik zajímavostí, které televize nezachytila a ani asi zachytit nemohla.

Před vlastním udílením Cen Paměti národa se vždy ještě koná rozšířené setkání Kolegia Paměti národa, kde je možné s laureáty Ceny Paměti národa osobně promluvit a blíže se i při osobním rozhovoru seznámit s jejich osudy.

Nezapomenutelným zážitkem pro mě bylo minulý týden setkání s laureátkou ceny Paměti národa paní Marií Klangovou. Marie Klangová, které je letos 99 let, se totiž, stejně jako kdysi já, narodila v Dačicích a do školy na reálku chodila, stejně jako kdysi já, do Telče. Vyprávěla mi, že dobře znala nejen mého tatínka, ale na rozdíl ode mne potkala a pamatovala si také mého dědečka Bohumila Vystrčila (můj dědeček zemřel v roce 1947, já se narodil v roce 1960). Teprve v Praze v Národním divadle jsem shodou okolností zjistil, jak statečná žena se v roce 1924 v Dačicích narodila.

Co se týká vlastní odbojové činnosti Marie Klangové, kdy riskovala vlastní život a předávala jako nuceně nasazená v továrně na výrobu bomby V1 informace o konstrukčních prvcích této německé revoluční zbraně, o tom nijak zvlášť ani mluvit nechtěla. Na otázku, zda se neobávala o svůj život Marie odpověděla, že považovala za samozřejmé pomáhat v boji proti nacistům a že si nedovede představit, že by se zachovala jinak. K příběhu Marie Klangové je ještě na místě poznamenat, že za svoji činnost byla poté, co upadla v podezření, gestapem vyslýchána a krutě mučena. Přesto nikdy nikoho dalšího z odboje neprozradila.

Dalším oceněným z Vysočiny byl můj dlouholetý blízký známý Jan Litomiský z Vyskytné u Pelhřimova. Jeho životní příběh je mi dobře znám, přesto stojí za to si znovu a znovu i na osudu Jana Litomiského připomínat, jak bezohledným způsobem se Státní bezpečnost počínala. Ve vězení na Borech se Jan Litomiský potkával například s Václavem Havlem nebo Jiřím Dienstbierem. Po propuštění z vězení Jan Litomiský v opoziční činnosti pokračoval a v roce 1987 se stal mluvčím Charty 77. Jeho krédo, že život nemáme brát jako kořist, ale jako dar a že pokud se budeme starat sobecky jenom a pouze o sebe, o svoji existenci, o svůj život, že na to můžeme doplatit až tak, že ho nakonec ztratíme, mi připadá i pro dnešní dobu velmi aktuální.

Na závěr již jenom v těchto listopadových dnech opakované velké poděkování všem nositelům paměti našeho národa, kteří se v těžkých dobách během svého života zachovali hrdinně či se nezpronevěřili svým životním postojům. Jejich odvaha postavit se v konkrétní chvíli svého života zlu nebo pomoci ostatním zásadně přispěla ke svobodě dnešní společnosti. Prosím, nezapomínejme na to.

Zveřejněno 21. 11. 2023 v Jihlavských listech.