senat.cz | 9:00
Dobrý den dámy a pánové, vítejte v českém Senátu.
Já, když jsem přemýšlel jak dnes začít, tak mi vyplynula slova, která jsem říkal, když jsem byl volen předsedou Senátu a když jsem o Senátu mluvil jako o nejsvobodnější, nejdemokratičtější, nejméně manipulovatelné skupině lidí, která má vždy na paměti blaho a budoucnost České republiky.
Tenkrát jsem ještě nevěděl, že vlastně jedna z věcí, kterou budu muset řešit, právě bude o budoucnosti České republiky a bude o našem charakteru. Já jsem si ty události, které jsem prožil nebo které jsme během těch necelých čtyř měsíců, co jsem předsedou Senátu, rozdělil na taková tři období.
Tím prvním obdobím je období od mého zvolení, což bylo 19. února do prvního setkání nejvyšších ústavních činitelů, což bylo 11. března. A když jsem do pozice předsedy Senátu nastoupil, tak jako obvykle jsem se učil, co je potřeba správně dělat, a také jsem zdědil nějaké úkoly a sliby.
A pokud se podívám do té minulosti, tak jako červená nit se těmi úkoly potom line cesta na Taiwan, okolnosti spojené s cestou na Taiwan a různá vyjádření se k cestě na Taiwan pojící. Já jsem za účelem, abych se s celou věcí seznámil, vedl celou řadu rozhovorů a radil jsem se s lidmi, o kterých si myslím, že zahraniční politice rozumí, a následně jsem se velmi podivoval na tím, jakým způsobem bylo například nakládáno s takzvaným čínským dopisem.
Po mých snahách se dozvědět více jak z hlediska obsahu toho dopisu a dle mého názoru neadekvátní reakce na něj, tak z hlediska vzniku a dalšího putování toho dopisu, jsme se dostali až ke schůzce nejvyšších ústavních činitelů, která bohužel neskončila tím, že bychom se jednotně vyjádřili k tomu takovým způsobem, že si myslíme, že současné fungování čínského velvyslance nepomáhá rozvoji, nepomáhá rozvoji česko-čínských vztahů, ale působí kontraproduktivně, a že jeho chování v České republice je velmi nestandardní, a tudíž že by bylo velmi dobré, aby ho čínská strana vystřídala někým konstruktivnějším. To se nepodařilo.
Co se na té schůzce nejvyšších ústavních činitelů podařilo, je, že naopak část prohlášení, kterou přečtu, je to jenom část, v souvislosti s česko-čínskými vztahy nejvyšší ústavní činitelé přijali kromě jiného i prohlášení, ve kterém se praví, že v této souvislosti i v souvislosti s vývojem česko-čínských vztahů nejvyšší ústavní činitelé odmítli jakoukoliv formu nátlaku a odsoudili vyhrožování odvetnými opatřeními z jakékoliv strany. To zaznělo na té schůzce nejvyšších státních činitelů, abychom si to připomněli.
Pak na té schůzce nejvyšších ústavních činitelů byla patrna ještě jedna věc, která pro mě byla docela děsivá, a zatím jsem o ní nemluvil. A to je, že z toho jednání, které se konalo 11. března, a bylo tedy vlastně na začátku šíření čínské chřipky nebo, chcete-li, koronavirové krize, bylo evidentní, že jsem vlastně svědkem bezmoci mocných. Jsem svědkem toho, že premiér a ministr vnitra jsou v situaci, kdy jsou zcela závislí na tom, co udělá jedna velká nedemokratická země, co udělá z hlediska toho, zda nám poskytne, či neposkytne ochranné pomůcky.
To znamená, já jsem viděl, co může způsobit bezmoc mocných, pokud se chováme způsobem, že jsme ochotni se na někoho navázat, a přitom dobře víme, že on je ochoten nás brát jako zemi, kterou potřebuje proto, aby se dostal do Evropy, a nikoliv jako svého partnera. A tudíž že my nemáme žádnou jistotu, že pokud s ním spolupracujeme, že v okamžiku, kdy budeme v nouzi, kdy to budeme potřebovat, on se nezachová takovým způsobem, že pokud je to pro něj výhodné, tak nám nepomůže.
A pokud někteří z nás nebudou dělat to, co on chce, tak nám nepomůže. A já jsem jasně viděl, že přesně v té situaci jsme toho 11. března byli. Pokud, Vystrčile, nebudeš ticho, tak my vám nepomůžeme. A to je přesně o té závislosti, demokracii, svébytnosti, sebevědomí a suverenitě. Takže to byl můj první poznatek a možná ten nejsilnější ze schůzky nejvyšších ústavních činitelů, o kterém jsem zatím z logických důvodů příliš nemluvil.
Pak nastalo druhé období, a to je období od schůzky nejvyšších ústavních činitelů ke druhému setkání s panem prezidentem, které proběhlo 19. května. Během toho období jsem se snažil získat informace a nevládnul žádnými službami, které mohu něčím pověřit k tomu, jak vznikl čínský dopis a kdo vlastně zajistil, aby vznikl.
Dostal jsem se do situace, kdy nebyla ochota z Kanceláře prezidenta republiky věci více objasňovat, a já už nemám žádné další nástroje, jak se dozvědět, zda skutečně čínská ambasáda napsala dopis, který byl určený předsedovi Senátu Jaroslavu Kuberovi, a aby ho dostal, teď jsem ironický, tak ho poslal na Hrad, a nikdy se nedozvím ani to, proč bylo zacházeno s obsahem dopisu tím způsobem, že vlastně veřejně kromě mé osoby nikdo neadekvátnost toho dopisu s čínskou stranou neprojednával.
Interní jednání probíhala, vím, že i pan prezident interně vytýkal obsah toho dopisu čínskému velvyslanci, interní jednání na úrovni Ministerstva zahraničních věcí také probíhala, ale co se týká veřejných prohlášení a veřejného tvrdého odsouzení obsahu tohoto dopisu, to jsme se nedočkali.
A pokud zase byste chtěli nějaký závěr z tohoto druhého období, které končí 19. května, setkání s panem prezidentem, tak ten závěr byl, že mi vlastně na té nejvyšší úrovni nejsme ochotni se vyvázat z té závislosti na Čínské lidové republice, na vztazích, které s ní „budujeme“.
To znamená: první poznání děsivá závislost a možnost, že se nedočkáme ochranných pomůcek, protože se nechováme tak, jak „velký bratr chce“, a druhé poznání, to je to druhé období, není ochota se z této závislosti vyvázat.
A pak přichází třetí období, ve kterém jsem přemýšlel, jak se k té věci postavit, a udělal jsem ještě jednu věc, a to je ta, že jsem se snažil dát prostor Čínské lidové republice, čínské ambasádě, aby případně sama uznala a sama řekla, zda jsme nebo nejsme jako Česká republika partnerem. To znamená, to můžete udělat různými způsoby. Můžete vyměnit velvyslance, můžete vyměnit druhého muže na ambasádě, můžete se omluvit, můžete udělat spoustu jiných věcí, ze kterých je zřejmé, že si toho druhého vážíte nebo že ho berete aspoň jako partnera anebo že si uvědomujete, že některé věci, které jste udělali, snižují jeho důstojnost.
Jediného, čeho jsem se dočkal, je stížnosti, že se nechávám fotit s taiwanskou vlajkou, stížnosti, že ředitel mé kanceláře dává rozhovory do novin, a upozornění, aniž by věděli, zda tak učiním, nebo ne, že by nebylo dobré, abych blahopřál v rámci inaugurace taiwanské prezidentce. To znamená prostor, který dostala čínská ambasáda, byl využit takovým způsobem, že jsem se znovu dozvěděl, že jsme závislým státem a že jediné, co se od nás očekává je, že budeme sloužit.
Závěry. Můj závěr je, že na Taiwan pojedu. Na Taiwan pojedu a ty důvody, když to shrnu, jsou dva. Tím prvním je, že jsem přesvědčen, že je to správné z hlediska našeho hospodářského rozvoje, ekonomického rozvoje, rozvoje vzdělání, vědy, kultury, z hlediska toho, jak se demokratické země k sobě mají chovat a co má český Senát a předseda českého Senátu dělat, abychom komunikovali a spolupracovali s těmi, kteří jsou ochotni býti našimi skutečnými partnery.
Ten druhý důvod je paradoxně důvodem vnitrozemským, vnitrostátním. Během té doby, během té debaty o mé cestě na Taiwan se vlastně ukázalo, že se nám sem do České republiky vrací ten hodnotový střet, který my jsme v roce 1989 vítězně vybojovali. To znamená, je to střet mezi základními hodnotami a principy, na kterých fungujeme. Suverenita, nezávislost, vláda práva, svoboda, demokracie s něčím, co jsem nazval počítáním grošů.
Buď budeme držet své principy a své hodnoty, anebo budeme počítat groše. A pokud já pojedu na Taiwan, tak se přikláním k tomu, abychom dodržovali své hodnoty a principy. A abychom přestali počítat groše, protože jednou bychom mohli zjistit, že už vůbec žádné nemáme.
Na závěr bych chtěl velmi poděkovat svým kolegyním a kolegům z českého Senátu, protože jsem zjistil, že napříč politickými kluby, napříč všemi senátorkami a senátory, se mi dostalo velmi významné podpory, protože senátorky a senátoři si uvědomují, že český Senát je skutečně tělesem, které hájí svobodu, demokracii, nezávislost. Že je tělesem, které je schopné myslet na budoucnost této země, i když to v daný okamžik není populární a může za to býti kritizován, a velmi bych uvítal, kdyby to třeba více rezonovalo i ve veřejném prostoru.
Děkuji za pozornost.