Jak se vlastně máme?

Na začátku února jsem se zúčastnil v Senátu veřejného slyšení. „Veřejné slyšení Senátu je určeno k projednání určité otázky v působnosti Senátu se znalci a jinými osobami, které mohou podat informace o projednávané otázce.“ Tolik doslovné znění paragrafu 144 zákona o jednacím řádu Senátu.

Tématem tohoto veřejného slyšení bylo posouzení situace ve strukturálně postižených regionech. Jak to stručně napsat? I za přítomnosti pan premiéra jsme diskutovali o tom, jak je možné, že se rozdíly v životních podmínkách a kvalitě života v jednotlivých krajích narůstají.

Přestože se stát i za pomoci evropských peněz již více než 10 let prostřednictvím dotací a dalších intervencí snaží rozdíly mezi kraji snižovat, opak je pravdou.

Rozdíly v průměrné mzdě, čistotě životního prostředí, kriminalitě, střední délce života apod. mezi Krajem Karlovarským a Ústeckým na jedné straně a například Prahou, Krajem Jihomoravským nebo Středočeským narůstají.

Asi první otázka, která Vás napadne, je, jak je na tom Vysočina nebo třeba Jihočeský kraj? Mojí odpovědí je otázka. A který ukazatel Vás zajímá? Pokud se ptáte na čistotu životního prostředí nebo kriminalitu, tak úplně nebo téměř nejlépe. Pokud se ptáte na průměrnou mzdu, tak průměrně a pokud se ptáte na investice do vědy a výzkumu tak velmi špatně nebo nedobře.

Více výše uvedené rozebírat nechci. Cílem mého článku bylo spíše poukázat na to, že není vůbec jednoduché se shodnout na tom, jak se vlastně máme. Pro někoho je důležitý plný žaludek, pro někoho čisté životní prostředí a pro někoho třeba svoboda nebo bezpečí.

Co ale určitě platí je, že když někdo říká, jak se má, měl by také říci, která kritéria jsou pro něho nejdůležitější. Pokud to nebudeme dělat a na celostátní úrovni a v mezikrajském srovnání to bohužel zatím neděláme, tak celá debata o tom, jak se nám v tom kterém místě daří, ztrácí do velké míry smysl.