Jsme nepozorní a nemáme čas

Když jsem chodil do druhé i třetí třídy základní školy, měl jsem za úkol dovést svého mladšího bratra nejdříve do školky, a potom pokračovat samostatně do školy.

Ráno byli totiž oba naši rodiče v práci, my s bratrem jsme vždy měli vše nachystáno a věděli jsme, že pokud by vznikl problém, je nutné zajít do blízkých jeslí (cca 300 m), kde moje maminka od rána pracovala. Odpoledne jsme se vždy podle včerejší večerní domluvy a situace sešli všichni doma. Bratra ze školky vyzvedávali rodiče.

Tak vypadala situace u nás doma před cca padesáti léty. Stačila jedna večerní domluva a celé fungování rodiny do odpoledne příštího dne bylo naplánováno a fungovalo.

Dnes podobné fungování rodinného života s obdobným výsledkem jako po jedné domluvě před padesáti lety zabezpečujeme, odhaduji, i desítkou telefonátů a SMS zpráv typu: Již jsi vstal? Již jsi snídal? Již jsi byl ve školce? Jsi již ve škole? Kdy přijdeš ze školy? Koupil jsi chleba? …

Výsledkem této přemíry dotazů a sdělení je, že jsme nepozorní, neposloucháme, co nám druzí říkají a navíc nemáme téměř na nic čas. Svůj čas totiž spotřebujeme na neustálé připomínání, upozorňování a opakované sdělování informací, což je bohužel nezbytné, neboť jistota, že nás někdo pozorně poslouchal hned napoprvé, je minimální.

Popravdě, nevím, jestli se s tím dá něco dělat. Možná pro začátek třeba zkusit omezit počet denních telefonátů a SMS zpráv na polovinu.