Láska a důvěra na dluh

Že si dnes kde kdo od kde koho půjčuje peníze, si můžeme občas přečíst v novinách nebo vidět v televizi. Na světě asi odjakživa existovali a existují dlužníci i věřitelé.

Dlužníci dluží a věřitelé věří, že se jim zapůjčené peníze vrátí zmnoženy o úrok, na kterém se s dlužníkem dohodli. Někdy tomu tak je, někdy nikoliv.

Nabízí se otázka, zda je či není správné nebo se sluší půjčovat i něco jiného než peníze.

Co třeba taková výchova dětí v rodině, není to vlastně taková láska na dluh? Rodiče děti s láskou vychovávají a asi spíše podvědomě věří, že jim to jednou jejich děti, až to budou třeba ve stáří potřebovat, vrátí.

Co třeba takové volby? Není to náhodou vlastně důvěra na dluh? Občané volí někoho, protože věří, že jim to zvolený po volbách vrátí. Očekávají, že zvolený starosta, zastupitel, hejtman, senátor bude po volbách dělat, co slíbil, a dávají důvěru na dluh.

Osobně mám pocit, že naše chuť a možná i odvaha dávat zejména důvěru na dluh klesá. Pokud nemusíme, důvěru na dluh nedáváme, a když ano, tak vyžadujeme, aby dlužník neustále skládal účty a dnes a denně vyplňoval „formulář“ nebo jiným způsobem průběžně podával zprávy, ze kterých je jasné, že důvěru nezklamal.

A tak ti, kteří byli poctěni naší důvěrou a zdaleka to nemusí být jenom politici, ale jsou to také učitelé, úředníci, podnikatelé, členové různých spolků a dalších organizací musí čím dál častěji vyplňovat různé žádosti a formuláře a podávat zprávy, které třeba ani nikdo nečte. Bere jim to chuť a čas a nemyslím si, že je to tak správně.

Pokud totiž úplně ztratíme schopnost někdy i nezištně dávat lásku a důvěru na dluh, svět se zastaví a život se nám přestane líbit.